Den v Terezíně

Úterý 16. 10. 2001 byl poslední ze čtyř vzpomínkových dnů na začátek deportací českých židů. Od prvního transportu do Lodže uplynulo šedesát let.Vzhledem k tomu, kolik z nás, kteří dosud žijeme, se už nemohlo takových namáhavých akcí zúčastnit, byla návštěva bohatá. Jen z Prahy byly vypraveny tři autobusy.

Zahájení se konalo v Kulturním domě na náměstí. Tuto část programu uváděla starostka města paní Růžena Čechová. Poté promluvila předsedkyně Terezínské iniciativy paní Dagmar Lieblová: ...Šedesát let - to je téměř lidský věk. Vždyť děti, které tenkrát nesly matky v náručí, by si dnes mohly hrát s vlastními vnoučaty a radovat se z nich. Avšak většina deportovaných se stala objektem tzv. konečného řešení židovské otázky a zbyla po nich jen prázdnota, nikdy nezhojená rána, mezera, kterou nelze vyplnit. Kolik talentů, význačných odborníků, lidí všech profesí, dobrých otců a matek, prostých občanů této země a jejich dětí zmizelo, jejich popel odnesly vody Ohře nebo se smísil s prstí u krematorií Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů? Už je nikdy nic nenahradí. Vždyť s nimi zahynuly i další generace, které se mohly ještě narodit a žít...

Hlavní projev pronesl zástupce české vlády, ministr kultury pan Pavel Dostál. V závěru svého projevu řekl: Demokratický svět je nucen čelit terorismu. A znovu se objevují eufemismy. Jak vznešeně, slovy svatá válka, lze pojmenovat cynické, sprosté vraždy tisíců nevinných lidí! A zase hrozí, že na leckoho eufemismy zapůsobí, stejně jako zapůsobily ty, kterými bylo označováno vyvražďování židovského obyvatelstva v Evropě čtyřicátých let minulého století. Lze očekávat, že se už zítra objeví třeba slova konečné řešení nespravedlnosti globalizovaného světa a mnozí začnou přemýšlet, zda na tom něco není, aniž by si připouštěli, že se tím stávají přinejmenším tichými společníky teroristů. Demokratické společnosti jsou totiž vždy ochotné věřit, relativizovat, vcítit se do pohnutek jiných... Zločinci všech možných ideologií s tím počítají. Ve 20. století jsme se o tom, tak říkajíc na vlastní kůži, přesvědčili hned dvakrát. Nejen čtyřicátá, ale i padesátá léta hýřila eufemismy. (Celý text projevu.)

V těchto souvislostech se stávají i zkušenosti z Terezína velmi, velmi aktuální. Jednání tohoto vašeho shromáždění na téma Terezín v konečném řešení židovské otázky tak v žádném případě není jen ohlédnutím za minulostí, ale je významným příspěvkem k tomu, jak porozumět současnosti. V současných dnech jsme znovu velmi bolestně konfrontováni se zlem.

Paní Helena Dluhošová z Kanceláře prezidenta republiky přečetla poselství pana prezidenta. Potom následoval hudební program: Max Bruch: Kol Nidrej, opus 47 a David Popper, svita pro dvě violoncella, v provedení Jiřího Hoška a Dominiky Hoškové, za klavírního doprovodu paní Boženy Kronychové.

Poté jsme se přesunuli ke kolumbáriu a márnici. Zpřístupnění těchto nově upravených prostor uvedl ředitel  Památníku Terezín dr. Jan Munk. Po historickém exkurzu zdůraznil mezi jiným ...odvahu a statečnost těch, kteří neváhali a poskytovali pomoc těm, kteří ji potřebovali. Mnozí z nich to zaplatili svým životem. Jejich statečnost je nadějí tohoto světa. Je třeba vzpomenout těchto Spravedlivých mezi národy s velikou úctou a obdivem. Jejich statečnost je nadějí tohoto světa a nikdy by neměla být zapomenuta. Je třeba také vzpomenout těch, kteří se zbraní v ruce usilovali o zničení vražedného nacistického režimu na všech frontách druhé světové války.

Není možné přejít mlčením skutečnost, že většina obyvatel Evropy, této země, ale vlastně celého světa pouze přihlížela k tomu, jak jejich sousedé nedobrovolně odcházejí. Někteří, a rád bych věřil, že většina, na to všechno hleděli se smutkem a strachem. Nebylo však málo těch, kteří toto utrpení vítali, měli z něho potěšení a dokonce ekonomický profit... (Celý projev.)

Na závěr slavnostního otevření nových prostor se pomodlil pan zemský a vrchní rabín Karol E. Sidon El mole rachamim a Kaddiš. Dojal mě žáček židovské školy, který stál přede mnou. Rozuměl, oč jde, a v pravý čas s rabínem odříkával Amen.

Nově zpřístupněné kolumbárium je prostorné, pietně upravené a je tam již připevněno několik pamětních desek, které zřídili pozůstalí pro ty své milé, kteří nemají nikde hroby. Vznikla tak možnost umístění dalších desek, nejen těm, kdo zahynuli v Terezíně, ale kdekoliv jinde v průběhu druhé světové války. Na několika policích jsou vystaveny repliky papírových uren, tak jak byly ukládány, než byl jejich obsah vysypán do Ohře.

Naproti, přes silnici, vedle obřadních síní se otevřela veřejnosti márnice. Je prostá, rozlehlá a působivá. Několik rakví připomíná účel, kterému sloužila v době trvání ghetta. Ve skleněných tubusech označených jen jmény vyhlazovacích táborů je uložena prsť, docela maličko prsti. Více netřeba. Celé toto prostředí přivádí návštěvníky k zamyšlení a vzpomínkám. Také je poprvé možno do šancí vejít a prohlížet je zevnitř.

Po poledni jsme se odebrali všichni do Posádkového domu armády na raut. Terezínská stravovací zařízení neumožňují poskytnout oběd tolika hostům, proto bylo zvoleno toto řešení, které nám zároveň umožnilo setkání a vzpomínání. Sluší se zde pochválit kvalitu i krásu předkládaných studených pokrmů, obložených mis, pohárů a jiných pochoutek.

Od 15.30 se konalo na půdě Magdeburských kasáren představení dosud neuvedeného pásma Jiřího Vrby Divadlo za komínem, v provedení posluchačů herectví brněnské konzervatoře a v režii paní profesorky Mgr. Mariany Štěpitové - Kaučo. Magdeburské půdní divadlo bylo plné, brzy se zadýchalo a bylo horko. Maně jsme přemýšleli, jak jen jsme mohli tenkrát vydržet na půdách vedra a mrazy. Copak my, tenkrát děti, ale co ti staří? Však také zdaleka ne všichni to vydrželi.

Potom znovu následoval přesun do Kulturního domu na koncert posledního žijícího člena bývalých Ghetto Swingers, pana Coco Schumanna (viz. Coco Schumann a jeho band.) se třemi dalšími hudebníky. Orchestr i návštěvníky uvítala paní Eva Herrmannová a také zástupkyně německého velvyslanectví, paní Magdalena Schleeger. Promluvila roztomilou češtinou a potom pokračovala německy. Svůj projev zaměřila nejen na bývalé vězně, ale také na žáky dvou tříd berlínského hudebního gymnázia, kteří přijeli zazpívat a poslechnout si koncert. Mluvila o kolektivní vině Němců a německým studentům řekla, že není jednoduché přijet ze země pachatelů. Po džezovém koncertu zazpívali němečtí studenti několik židovských písní. Tuto část celodenního programu organizovala Nadace Hanse Krásy.

Tento poslední den byl programově nejbohatší a také nejnáročnější ze všech čtyř letošních vzpomínkových dnů. Naposledy jsme takto vzpomínali před deseti lety, kdy se otevírala prozatímní expozice Muzea ghetta. U vědomí toho, že jsme už i my, terezínské děti, staří, a že za dalších deset let nebudou síly k tomu něco takového zorganizovat, pojali jsme tentokrát celou akci obsáhle a snad i velkoryse.