Projev Pavla Dostála, ministra kultury České republiky: Nazývejme věci pravými jmény

Chci se při příležitosti dnešního shromáždění zamyslet na podílu slova, vět, jazyka a propagandy na tragédii Židů.

Dovolte, abych v té souvislosti nejprve citoval terezínského vězně, spisovatele Arnošta Lustiga: Holocaust. Nemám ten výraz rád. Vznikl ze dvou složených řeckých slov: Zničení ohněm. Židy nakonec také sežehl oheň, ale nejdříve je němečtí nacisté a jejich pomocníci téměř ze všech evropských zemí ponížili a zabili. Říkejme tomu spíše katastrofa židovského národa, masová vražda, katastrofa způsobená lidmi, která se může opakovat. A nejen Židům. Nazývejme proto věci pravými jmény. O to lépe pochopíme tragédii Terezína a jeho oběti.

Jazyk je totiž podivuhodná záležitost. Dokáže někdy pojmenovat věci tak, aby ti, kteří nemají všechny informace, příliš netušili, o čem je řeč. K tomu slouží výrazy, jimž se říká eufemismy. V evropských dějinách bychom jen ztěží našli eufemismus tak zlověstný, jakým jsou slova konečné řešení židovské otázky. Abych byl ale zcela přesný, zalistoval jsem v naučném slovníku a vyhledal heslo eufemismus. A četl jsem - vyjádření drsného výrazu, nepříjemné či trapné představy, jevu nebo děje výrazem mírnějším nebo zjemňujícím opisem. A takhle to také bylo! Drsné výrazy likvidace, hromadná vražda, či genocida, nepříjemné či trapné představy desítek tisíc týraných a nakonec utýraných či zavražděných lidí - včetně dětí, žen a starců - nepříjemné či trapné jevy dětí bez rodin a matek bez dětí, nepříjemné či trapné děje, kdy tisíce lidí umírá na zhoubné choroby - tak to všechno bylo pojmenováno výrazem mírnějším nebo zjemňujícím opisem - konečné řešení židovské otázky!

A přemýšlel jsem dál. Rozhodne-li se někdo použít eufemismus, dělá to nejspíš proto, že ví, že slovy pojmenovává cosi nepatřičného, co prostě nelze nazvat pravým jménem. Věděli to i ideologové Třetí říše. Při všem svém cynismu, podepřeném zrůdnou ideologií a stejně zrůdnými zákony, nedokázali vmést světu do očí větu: zlikvidujeme evropské Židy, vyvraždíme statisíce lidí. A nenechme se zmást tím, že dnes už každý ví, že konečné řešení židovské otázky a likvidační politika realizovaná masovými vraždami jedno jsou. Svět, zejména ten demokratický, koncem první poloviny dnes už minulého století nechtěl uvěřit, že masové vyvražďování spoluobčanů je nebo v brzké době bude realitou politiky civilizovaného evropského státu. A tak byl skoro vděčný za zjemňující opis užívaný zločinci, v němž stále doutnala naděje, že jde přece jen o něco jiného než o sprosté loupeže majetku, mučení nevinných - a masové vraždy. A nechával se o tom rád přesvědčovat, ať už řečenými eufemismy nebo dalšími důkazy, o nichž se ještě zmíním. Nacističtí ideologové a politici to moc dobře věděli a využívali této slabosti demokratického světa, jak se jen dalo. Historické město Terezín, ležící uprostřed Čech, se tak stalo jednak důležitým místem v plánu konečného řešení židovské otázky, a jednak i místem, kde měli být čas od času přesvědčováni vyslanci z demokratických zemí, že vlastně o nic tak strašného nejde.

Ač nejsem historik, pokusím se alespoň velmi stručně připomenout, jakou roli hrál Terezín v onom šíleném plánu likvidace evropských Židů.

Na přání samotného Vůdce měly být zbaveny židovského obyvatelstva nejprve tři historické německé země - Německo, Rakousko (tzv. Východní marka) a tehdejší protektorát Böhmen und Mähren. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941, tedy právě před šedesáti lety - padlo rozhodnutí, že před deportací do vyhlazovacích táborů na východě budou Židé nejprve soustředěni na území českých zemí. Pro tyto účely bylo vybráno opevněné české město Terezín. Během jediného roku se toto poklidné garnisónní městečko, kde do tédoby žilo kolem 7 000 obyvatel, z nichž polovinu tvořila vojenská posádka, zaplnilo téměř 60 000 vězni. To byl však jen první krok ke konečnému řešení. Už na počátku roku 1942 odjel první transport směrem na východ. Takových transportů smrti pak z Terezína odjelo ještě 62 a s nimi více než 87 000 lidí! Přežilo jich asi 3 600. Funkce Terezína ale nebyla jen shromažďovací či tranzitní, ale také likvidační - na následky těžkých životních podmínek v Terezíně zemřelo dalších 35 000 lidí. Tato známá fakta ale připomínám pouze proto, abych se dostal ještě k jiné funkci, kterou Terezín v rámci konečného řešení židovské otázky sehrál - k funkci propagandistické. Bylo totiž rozhodnuto, že Terezín se stane také tzv. starobním ghettem pro Židy z Německa a Rakouska. Byly sem přiváženy osoby starší 65 let, ale také lidé s vysokými vojenskými hodnostmi a vyznamenáními, význační politici, vědci, umělci a další lidé s vazbami do zahraničí. Důvodem toho byla snaha předejít četným intervencím demokratického světa ve prospěch významných osobností a soustředění starších lidí v Terezíně mělo dodat větší věrohodnost tvrzení, že transporty na východ směřují do pracovních táborů - vždyť tam odjíždějí jen mladší, práce schopní lidé, starší v Terezíně zůstávali. Přijížděly transporty z Německa a Rakouska, ale později také z Nizozemska a Dánska. Civilní obyvatelstvo bylo z Terezína vystěhováno. Němečtí Židé byli donuceni uzavírat tzv. smlouvy o zakoupení nového domova, které je připravily prakticky o veškerý majetek a namísto přislíbeného dožití v lázeňském městě je čekala krutá realita koncentračního tábora.

Jenže to už Třetí říše utrpěla první porážky u Stalingradu a v severní Africe a světové veřejné mínění stále více začal zajímat i osud Židů. Zejména Mezinárodní výbor Červeného kříže opakovaně žádal o možnost navštívit deportační tábory. A Terezín byl vybrán pro propagandistickou akci k oklamání světové veřejnosti. Od jara roku 1943 bylo zahájeno tzv. zkrášlování města, což ovšem vyžadovalo také zbavit se části vězňů, zejména těch nemocných a zvláště zbídačelých. Do Osvětimi bylo proto deportováno 17 500 vězňů, z nichž přežilo jen něco málo přes tisíc. Potom, v červnu roku 1944, přijela delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže vedená panem doktorem Mauricem Rosselem.

Trasa, kudy se delegace pohybovala, byla přesně naplánovaná, činnosti vězňů kolem trasy byly předem nacvičeny, stejně jako odpovědi na předpokládané otázky členů delegace. Pečlivě zinscenované divadlo s nedobrovolnými herci - vězni. Výsledek byl z hlediska režisérů tohoto divadla skvělý. Pan Rossel ve své zprávě o návštěvě označil Terezín za konečný tábor, odkud Židé již nejsou nikam transportováni, a podmínky ve městě za uspokojivé. Skutečnost, že desítky tisíc lidí už z Terezína odjelo na jistou smrt, mu zůstala buď zcela utajena nebo možná tušil, ale vědět nechtěl. Všechno to ještě podtrhlo natočení filmu o spokojeném životě v samosprávném židovském sídlišti v srpnu a září téhož roku 1944. Tím spíše, že k jeho natočení byli donuceni i někteří vězni, v čele se slavným režisérem Kurtem Gerronem. Konečné řešení židovské otázky se tak podařilo prezentovat jako sice poněkud svérázný, ale životy Židů nijak neohrožující projekt. Účinek zinscenovaného divadla byl tak dobrý, že pan Rossel trval na svém hodnocení Terezína ještě po válce, i když už musel vědět třeba to, že jen pár týdnů po dokončení filmu a odjezdu delegace Červeného kříže odjely do Osvětimi další transporty, tentokrát s více než 18 000 lidmi, z nichž přežilo jen něco málo přes tisíc!

Počet vězňů v Terezíně se snížil až na pouhých 11 000, panovaly obavy z toho, že tábor bude likvidován, což by znamenalo pro většinu vězňů nejspíš smrt. V prosinci roku 1944 však začaly do Terezína přijíždět transporty Židů ze Slovenska, které sem byly přesměrovány poté, co byl ukončen provoz vyhlazovacích táborů na východě, a novými obyvateli tábora se stalo i více než tisíc Židů z Maďarska.

Blížící se konec Třetí říše vyvolával nervozitu v řadách vedení tábora a obavy vězňů před jeho likvidací. Ještě jednou se ale podařilo oklamat světovou veřejnost. Pár dní před kapitulací Německa, 6. dubna 1945, navštívila Terezín další delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, tentokrát vedená panem Lehnerem. I tento pán napsal zprávu zcela podle představ SS. Nadšeně se v ní vyjadřoval o židovském sídelním území. Pak už následovala agónie tábora, při níž ale vězně decimovaly zhoubné infekční nemoci, zavlečené sem spolu s 15 000 vězni, kteří do Terezína přijeli s evakuačními transporty z likvidovaných koncentračních táborů na východě. Tábor nejprve, 2. května 1945, pod svou správu převzal Mezinárodní výbor Červeného kříže a 8. května přijely do Terezína jednotky Rudé armády, postupující na Prahu.

Terezín nepochybně sehrál dvě role v konečném řešení židovské otázky. Především byl významnou součástí zrůdného vyhlazovacího systému, jemuž dnes říkáme holocaust. Jako vzorové ghetto však sloužil také k chlácholení světové veřejnosti a zakrývání zločinů.

Odkaz desítek tisíc obětí terezínské části soukolí zřízeného před šedesáti lety ke konečnému řešení židovské otázky chrání a předává dalším generacím  Památník Terezín, příspěvková organizace zřizovaná Ministerstvem kultury. Vláda České republiky zařadila Památník Terezín mezi šest nejvýznamnějších památníků dějin 20. století. V Památníku bylo zřízeno Středisko setkávání, které umožňuje dále rozšířit uchovávání historické paměti i jinými prostředky než jsou ty ryze muzejní. Připravuje se také nová expozice terezínského památníku v Osvětimi. Co je ale nejdůležitější - v roce 2000 navštívilo Památník Terezín více než 300 tisíc návštěvníků, Památník se tak řadí mezi pět nejnavštěvovanějších muzeí v České republice.

V současných dnech jsme znovu velmi bolestně konfrontováni se zlem. Demokratický svět je nucen čelit terorismu. A znovu se objevují eufemismy. Jak vznešeně, slovy svatá válka, lze pojmenovat cynické, sprosté vraždy tisíců nevinných lidí! A zase hrozí, že na leckoho eufemismy zapůsobí, stejně jako zapůsobily ty, kterými bylo označováno vyvražďování židovského obyvatelstva v Evropě čtyřicátých let minulého století. Lze očekávat, že se už zítra objeví třeba slova konečné řešení nespravedlnosti globalizovaného světa a mnozí začnou přemýšlet, zda na tom něco není, aniž by si připouštěli, že se tím stávají přinejmenším tichými společníky teroristů. Demokratické společnosti jsou totiž vždy ochotné věřit, relativizovat, vcítit se do pohnutek jiných... Zločinci všech možných ideologií s tím počítají. Ve 20. století jsme se o tom, tak říkajíc na vlastní kůži, přesvědčili hned dvakrát. Nejen čtyřicátá, ale i padesátá léta hýřila eufemismy.

V těchto souvislostech se stávají i zkušenosti z Terezína velmi, velmi aktuální. Jednání tohoto vašeho shromáždění na téma Terezín v konečném řešení židovské otázkytak v žádném případě není jen ohlédnutím za minulostí, ale je významným příspěvkem k tomu, jak porozumět současnosti.