Nucená práce v pobočných koncentračních táborech na území České republiky

Nucená práce byla od počátku zásadní součástí života vězňů v koncentračních táborech. Ve fázi zakládání koncentračních táborů po převzetí moci Hitlerem plnila nucená práce zejména funkci trestu, výchovy a teroru. Od roku 1937 se přidaly ekonomické aspekty a vězni koncentračních táborů byli zpočátku nasazováni do podniků patřících SS.

V období vlády nacionálních socialistů bylo území České republiky považováno z velké části za bezpečné před leteckými útoky. Tato skutečnost vedla k tomu, že koncentrační tábory  Osvětim,  Flossenbürg (východní Bavorsko) a  Groß-Rosen (Dolní Slezsko) vybudovaly na anektovaném a v roce 1938 k Německé říši připojeném území Sudetské župy a v Protektorátu Čechy a Morava především v závěrečné fázi 2. světové války rozsáhlý systém pobočných táborů zaměřených na zbrojní výrobu. Pobočné koncentrační tábory vznikaly zpočátku jako zbrojní podniky, které se usídlovaly v bezprostřední blízkosti hlavních táborů. Dalším účelem využití vězňů byla do přelomu let 1941/1942 stavební komanda. První pobočný koncentrační tábor na území České republiky byl otevřen v srpnu 1942 k vybudování pramenní jímky minerální vody patřící společnosti Sudetenquell GmbH vlastněné SS v západočeském Krondorf-Sauerbrunn (Korunní).

V roce 1942 vylepšila SS základní organizační podmínky pro pracovní nasazení vězňů koncentračních táborů centralizací úkolů v nově založeném Hlavním hospodářském a správním úřadě (SS-WVHA, Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt). Pro nasazení vězňů v soukromé výrobě byl stanoven princip vypůjčování. Podniky mohly svou potřebu vězňů nahlásit SS-WVHA a v případě kladného rozhodnutí, byl příslušný koncentrační tábor pověřen zřízením pobočného tábora a organizací ostrahy. V jiných případech byli vězni nabízeni firmám státními úřady. Firmy platily SS poplatek podle pohlaví a kvalifikace vězňů a staraly se o ubytování a stravu vězňů a jejich strážných.

Po polovině roku 1944 byla během několika měsíců síť pobočných koncentračních táborů na celém území obsazeném Německou říší razantně rozšířena. Jestliže v dubnu 1944 existovalo 20 kmenových táborů se 130 pobočnými tábory pro státní i soukromé hospodářství, zvýšil se do konce války počet pobočných táborů na přibližně 1000. 90 procent asi 40 táborů, které existovaly na území České republiky, vzniklo v posledním roce války. Opíraly se přitom z části o již existující táborové struktury, jako např. tábory organizace Schmelt (židovský tábor nucených prací) v Krkonoších, které byly z části převzaty koncentračním táborem Groß-Rosen. Většina pobočných koncentračních táborů na území České republiky zřízených v roce 1944 byla ženskými tábory.

Vedle firem ze Staré říše, jako např. AEG, Auto-Union, Dynamit Nobel, Siemens nebo Telefunken a jejich dceřinných podniků, které přeložily svou výrobu do Sudetské župy a do Protektorátu Čechy a Morava, usilovaly o zbrojní zakázky a o přidělení statutu pobočného koncentračního tábora i místní firmy. Zejména severočeské textilní podniky, které již měly zkušenosti při nasazování židovských nucených pracovnic, nasazovaly vězně koncentračního tábora v Groß-Rosen ve velkém stylu. SS zaměstnávala ve svých vlastních firmách, např. továrně na výrobu porcelánu Bohemia v Nové Roli nebo v severočeské Freudenthaler Getränke GmbH rovněž vězně z koncentračních táborů Flossenbürg nebo Osvětim.

Většina pobočných koncentračních táborů vznikla v Sudetské župě. V Protektorátu Čechy a Morava byly kvůli pochybnostem Karla Hermanna Franka, státního ministra pro Čechy a Moravu, nasazovány zahraniční pracovní síly a vězňové z koncentračních táborů jen velmi málo. Přesto SS dosáhla na území Protektorátu od konce roku 1943 zřízení čtyř menších koncentračních táborů zaměřených na stavební práce. Dva z nich byly zřízeny pro výstavbu výcvikového prostoru SS Benešov (SS-Truppenübungsplatz Beneschau) v Hradištku a Vrchotových Janovicích, další dva pak v Panenských Břežanech a Brně.

Celkem 21 pobočných táborů koncentračního tábora Flossenbürg, 18 pobočných táborů Groß-Rosen a tři pobočné tábory Osvětimi existujících na území České republiky, o nichž v současnosti víme, je dnes zcela zapomenuto. V rámci projektu usilujeme spojit v jednom výzkumném záměru zcela rozličná místa nucených prací souvisejících s koncentračními tábory. 15-členné komando, sestávající ze svědků Jehovových, které bylo nasazeno v soukromé domácnosti vdovy po Reinhardu Heydrichovi v Panenských Břežanech, dostávalo dostatek jídla a v plném počtu válku přežilo, může být jen sotva srovnáváno s dřinou vězňů tábora v Litoměřicích, kde v rámci přeložení výrobních zařízení Auto-Union a Osramu do podzemí zahynuly kvůli nedostatku stravy, katastrofálním hygienickým poměrům, nemocím, pracovním úrazům a násilnickým excesům ze strany strážných tisíce vězňů.

Vedle zásadních otázek týkajících se jednotlivých pobočných koncentračních táborů, které v mnoha případech dosud nebyly vyjasněny, je cílem také blíže určit roli hospodářství a státních úřadů při výstavbě a provozu různých koncentračních táborů. Zvláštní pozornost bude věnována podmínkám věznění i práce v pobočných koncentračních táborech, ale také jiným nuceným pracovníkům, kteří byli často nasazováni paralelně s vězni táborů na stejných místech.