K čemu je slunce, když není den?

Jak jsem se dostal k tématu dětských básní z Terezína? Byla to složitá cesta, daleko složitější než k jakékoliv jiné tvorbě. Poznal jsem básně ze známé knížky Motýli tady nežijí. Zaujali mne, ale snad jsem byl ještě příliš mladý a nedokázal jsem se jich zmocnit hudbou. Stále mi ještě něco chybělo a nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Časem jsem trochu dozrál a když jsem byl se Zuzanou Talpovou na zájezdu v Americe, hodně jsme o těchto básních mluvili, protože je to velmi poutavé téma celosvětového významu. Ale pořád nic. Teprve po návratu do Prahy přivedla jednou paní Talpová zajímavou americkou dívku. Jmenovala se Nikol Volavková a bylo jí 22 let. Od ní jsem se dozvěděl, že sbírku Motýli tady nežijí vydala její babička, doktorka Hana Volavková. Tato informace mě natolik překvapila a šokovala, že jsem během deseti dnů zhudebnil asi deset dvanáct textů. Tak vznikly první písně. Prostřednictvím různých přátel a spolupracovníků, například rozhlasové režisérky, která se uváděním poezie zabývá, jsem se dostal k dalším autorům. Jedním z nich byl i Michal Flach, který zde před lety vydal svou básnickou sbírku. Další jsem získal v Židovském muzeu, kde mi Dr. Anita Franková ochotně umožnila přístup do příslušných sbírek muzea. Vybral jsem si ke zhudebnění mimo jiné verše Zdeňka Böhma, které díky Táně zazněly u nás ve světové premiéře. Výborný člověk, Jaroslav Kraus, mi přinesl básně svého bratra Jindřicha, které na koncertech pravidelně uvádíme. Jsou zcela současné a ten muž, aniž to tušil, si v nich popsal svůj vlastní osud. Abych získal přesnější informace , přečetl jsem mnoho nejrůznějších knížek o Terezíně, třeba i statistické údaje.

Když jsem verše zhudebnil, začal jsem uvažovat o interpretovi, to bylo velmi důležité. Pracoval jsem s různými herečkami a také s Táňou Fischerovou. Při přehrávání skladeb panu Vodňanskému jsme zvolili Táňu. Když jsem k nim přišel, měl jsem pocit, že má z tohoto tématu strach, zasahuje totiž posluchače hlouběji než jiný koncert. To jsem ještě netušil, že Táňa se vlastně ani neměla narodit, že byla jediným potomkem rodičů, kteří se sami jako jediní ze svých rodin zachránili a že se jí toto téma silně dotýká. Rozhovoru se zúčastnil i Tánin otec, Jan Fischer, který byl k mému návrhu značně skeptický. Nicméně jsem Táně nahrávku nechal. Později mne sama vyhledala a projevila o práci zájem. Nikdo si nedovede představit, kolik času jsme přípravě věnovali. Byl to čas neodměněný honorářem, byla to záliba, koníček, vášeň. Hledali jsme nejlepší možnost vyznění - střídání hlasů, dvojhlasů, šepoty - hledali jsme všechny možnosti, které by námět co nejvíce zlidštily a přiblížili posluchači.