Zamyšlení, snad nikoli zbytečné

Dlouho a pečlivě připravované pořady na paměť 60. výročí počátku deportací židů v českých zemích jsou minulostí, ale já na ně nepřestávám myslet.

Především považuji za nezbytné, abych - a věřím, že nejen svým jménem - poděkoval všem, kteří se přičinili o jejich nepopiratelný zdar. Počínaje zasvěceným, sugestivním a jazykově vybroušeným textem Jiřího Kotouče ve vynalézavě graficky upravené pozvánce a konče vyvrcholením pořadů čtvrtého dne přes krásný zahajovací koncert a vhodně a s náležitou pietou zvolené kulturní a vzpomínkové akce druhého a třetího dne. A také za mimořádné číslo bulletinu Terezínské iniciativy.

Závěrem všech přednesených projevů zaznělo logické a naprosto oprávněné přání, aby holocaust a jeho oběti nebyly nikdy zapomenuty coby memento.

Mám nesmírné štěstí být jedním z mála těch, kteří holocaust přežili, a dostává se mi privilegia, že o něm mohu přednášet dospělým a - zejména - školákům a studentům. Vím, že si učitelé nepřejí obecně pojatý výklad o holocaustu, nýbrž individuální osobní prožitek, přednesený z očí do očí s pohledem posluchačů upřeným na tvář přednášejícího, který se neubrání, byť sebevíc o to usiloval, občasnému selhání hlasu pro zvlášť bolestnou vzpomínku, která se mu zračí v tváři či ve zraku.

Vyprávím proto svůj mimořádný a jedinečný příběh, stejně mimořádný a jedinečný, jako je každý příběh každého z přeživších. A také já končívám přáním, aby holocaust a jeho oběti nikdy neupadly v zapomnění, přibližně asi takto (s nuancemi dle věku posluchačů): Děkuji Vám za pozornost a za otázky, které svědčí o Vašem zájmu. Hovořím zejména rád k dětem a k mladým lidem, protože Vy jste budoucnost a ve Vašich rukou bude za pár let klíč k lepšímu světu. Doufám, že se mi podařilo zasít do Vašich myslí a srdcí cosi, čehož část snad jednou přetlumočíte svým dětem a možná později i vnoučatům. Holocaust, tato největší a nejpromyšlenější genocida v dějinách lidstva nesmí být nikdy zapomenuta. Kdyby byly oběti holocaustu zapomenuty, zemřely by podruhé.

Ale už v okamžiku, kdy tato slova pronáším, začne mi na dně mysli hlodat červ pochybnosti. Jak dalece je tato naděje realistická a nakolik je jen útěšně sebeklamná? Kdo si dnes vzpomene třeba na utrpení prvních křesťanů v arénách starého Říma, na genocidu Arménů či na zcela nedávné genocidy během rozpadu bývalé Jugoslávie? Nacistická genocida židů se přece jenom odlišuje od ostatních hromadných zvěrstev svým bezprecedentním rozsahem, svou minuciózní promyšleností a plánovitostí a svým zásadním nahražením individuálního násilí a projevů nelidskosti - i když těch bylo nespočetných a na široké škále nestvůrné kreativity - likvidací celého národa (rasy?) na průmyslověvelkovýrobní bázi.

Snažím se proto diskutovat a argumentovat a přesvědčit onoho červa pochybnosti, že naděje, vyslovované znovu a znovu v nejrůznějších projevech a při nejrůznějších příležitostech, je nadějí reálnou. Naštěstí si v posledním desetiletí uvědomila řada institucí a jednotlivců, že je za pět minut dvanáct. A že tedy hlasy na audiokazetách a postavy hovořící na videokazetách jakož i řada vzpomínkových knih přežije přeživší.

Jan Werich kdysi řekl cosi v tom smyslu, že nikdy nelze nad blbostí zvítězit, ale nikdy nelze přestat s ní bojovat. Dovolím si pronést obdobnou myšlenku, že dokud žijeme a dokud nám to fyzické a duševní zdraví dovolí, nesmíme nikdy přestat bít se všemi prostředky s bezděčnou či programní ztrátou paměti všech, kterým je připomínka holocaustu přinejmenším nepříjemná.

Kdyby totiž ..., ale to už jsem uvedl.

Vracím se zpět ke zmíněným vzpomínkovým pořadům. Byly důstojným milníkem ve snaze udržet památku na oběti holocaustu živou a přítomnou. Měly by mít své pokračování o dalším výročí. Ale přimlouvám se za to, aby to nebylo po deseti nýbrž po pěti letech. Důvod netřeba uvádět.