Odhalení pamětní desky na Maryšínském židovském hřbitově v Lodži

Před deseti lety, 15. října 1991, se poprvé sešlo 26 bývalých vězňů lodžského ghetta. Od té doby jsme se scházeli každý rok, stali jsme se členy Terezínské iniciativy a postupně jsme si dali tři úkoly: postavení pomníku na Novém židovském hřbitově v Praze, vydání knihy o životě českých Židů v lodžském ghettu a umístění pamětní desky na hřbitově v Lodži. Dnes můžeme říci, že jsme je všechny splnili, že jsme položili tři kamínky na památku našich blízkých.

Dne 25. října 2001 byla na Židovském hřbitově v Lodži odhalena deska na paměť českých Židů, kteří tam v letech 1941 - 1944 zahynuli. Iniciátorem umístění pamětní desky byl dr. Richard Seemann, autor knihy Ghetto Litzmannstadt. Desku zhotovil a bezplatně věnoval p. Matouš Holý.

Návrh na umístění desky se setkal s porozuměním a s pomocí Pražské židovské obce, pod jejíž záštitou a s jejíž finanční podporou se akce uskutečnila.

Pietního aktu se zúčastnili velvyslanec ČR v Polsku Jan Misiarz, zástupce Ministerstva zahraničí ČR, vojvoda lodžského kraje, místostarosta města Lodže, zástupce polského Svazu bojovníků a osob pronásledovaných, předsedové Lodžské a Pražské židovské obce, pražský rabín, zástupkyně TI, sedm bývalých lodžských vězňů a pozůstalých. Po projevu oficiálních hostí a bývalého lodžského vězně Michala Salomonoviče přečetl předseda Pražské židovské obce Ing. Tomáš Jelínek dopis prezidenta republiky Václava Havla, jenž lodžský hřbitov v roce 1998 navštívil. Pan prezident v dopise zdůraznil, že: Právě na místech, kde jsme konfrontováni s apokalypsou holocaustu, citlivěji vnímáme trvalé varování před nenávistí, násilím a rasovou nesnášenlivostí. Pamětní desku přikrytou českou státní vlajkou odhalil pan velvyslanec Misiarz a zástupce lodžských vězňů. Obřad byl zakončen modlitbou za zesnulé, kterou přednesli předseda ŽO v Lodži Symcha Keller a pražský rabín Jehuda Jesharim. K desce umístěné na zdi hřbitova u hlavního vchodu položili účastníci květiny. Pietní slavnost natáčel Český rozhlas a Česká televize. Pro nás sedm bývalých vězňů a pozůstalých bylo odhalení pamětní desky příležitostí vzpomenout památky našich blízkých a míst, kde jsme strávili tři těžké roky. Z 5000 českých Židů se vrátilo 276, z nich dnes žije v České republice 19, v zahraničí asi 25.

Nebylo lehké pro nás vydat se na toto místo, ale myslím, že jsme při odchodu z hřbitova cítili jakési ulehčení, že jsme splnili svou povinnost, i když jsme hroby našich blízkých nenalezli. Část velikého Maryšínského hřbitova, kde se v ghettu pochovávalo, je velice rozlehlá, zarostlá křovím a býlím a označena pouze tabulkou Ghettofeld. Máme příslib předsedy Kellera, že se polská strana pokusí na základě seznamů určit lokality, kde jsou čeští Židé pochováni.

Představitelé lodžské židovské obce se o nás ochotně, obětavě a velmi přátelsky starali a vyjádřili naději, že naše spolupráce bude pokračovat. Pozvali nás také na oběd do ŽO. Jídlo bylo velmi chutné, ale prostředí nesrovnatelně skromnější než na pražské ŽO.

Po obědě nás zavedli do Muzea ghetta, které je umístěno ve 3. patře Muzea města Lodže. Padla na nás tíseň nejen z vystavených fotografií a dokumentů, ale také z toho, v jak nuzném prostředí, v podkroví mezi trámy, se muzeum nachází. Marně jsme také při cestě bývalým ghettem hledali něco, co by ghetto připomínalo. A to v roce 1939 žilo v Lodži 233 tisíc Židů, což bylo 35 % veškerého obyvatelstva. Dnes jich tam žije 250. Antisemitské nápisy, ty jsme tam však viděli.

Člen lodžské židovské obce, jenž se zabývá historií ghetta, nás zavedl na místa, kde jsme žili a pracovali. Spolu s námi procházeli bývalým ghettem dr. Seemann a redaktor Českého rozhlasu pan Wichs. Před budovou bývalé školy v Lagiewnické ulici, kde byl po příjezdu umístěn druhý transport, se redaktor Wichs zeptal, kde bydleli ostatní členové transportu, a tu jsme si uvědomili, v jak neuvěřitelných podmínkách jsme tam žili. Baluty, kde bylo ghetto, byla před válkou velmi chudá, ubohá čtvrť a pro nás bylo neuvěřitelné, že v tamních domech bez základního vybavení žili tamější obyvatelé. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že sice zmizely dřevěné domky, v domech je vodovod, kanalizace, na dvorech už nejsou latriny, ale vše je stejně zanedbané, ubohé, jak si to pamatujeme. Nesmím však zapomenout říci, že části bývalého ghetta byly zbořeny a na jejich místě jsou sídliště. Tam jsme však nebyli.

Poslední místo, které jsme navštívili, byla polorozpadlá budova bývalého nádraží. Radešín, kam jsme na podzim 1941 přijeli a odkud ti, kteří přežili ghetto a transporty do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, byli deportováni do Osvětimi.