Konečné řešení v nejnovějších učebnicích dějepisu

Když po listopadu 1989 vycházely první nové učebnice dějepisu, byla v nich o pronásledování židovského obyvatelstva stěží stručná zmínka. Romská menšina z pohledu těchto učebnic snad ani nikdy v českých zemích nepobývala, natož aby se jí týkala rasová diskriminační politika nacistického režimu. Od té doby procházely české učebnice dějepisu dlouhým a bolestivým procesem vylepšování, které zdaleka nebylo omezeno pouze na téma holocaustu. Nedostatky českých učebnic byly dlouhá léta sledovány a pranýřovány jak Leo Pavlátem, ředitelem Židovského muzea v Praze, tak i Terezínskou iniciativou. Na učebnicích dějepisu pro základní školy vydaných v letech 1999 a 2000 jsou znát výsledky kritiky a tlaku ze strany ministerstva školství a bezpochyby též značné společenské poptávky po tomto tématu. Přestože již zhruba od roku 1995 bylo tématu holocaustu v nových učebnicích věnováno více prostoru, představují posuzované učebnice výrazný krok kupředu. Pouze Moderní dějiny ze zcela nové dějepisné řady nakladatelství Prodos trpí obvyklými neduhy: spíše než nezájmem o konečné řešení se vyznačují nesystematičností, roztříštěností informací a nahrazováním řádného výkladu ilustracemi a popiskami pod nimi. Tak se například informace o holocaustu v kontextu obecných dějin údajem o počtu zavražděných Židů objevuje pouze v popisce pod fotografií z osvobozeného tábora Bergen-Belsen. Ostatní tři učebnice - Dějiny moderní doby z nakladatelství Práce, Nejnovější dějiny z nakladatelství SPN a Moderní dějiny z nakladatelství Scientia - ukazují, že výklad o holocaustu jak v kontextu obecných, tak i českých dějin, se již stal v podstatě samozřejmostí. Texty týkající se holocaustu jsou delší než dříve a získaly na vyváženosti. Zasloužená pozornost je nyní věnována také pronásledování romského obyvatelstva, někdy nazývanému neznámý holocaust.

Ale i v těchto učebnicích lze samozřejmě nalézt různé chyby ve statistikách, nepřesné formulace, či někdy zarážející řazení materiálů. Zvláštní je, že i přes výrazný pokrok zůstává výklad o Terezíně většinou stručný a shrnuje pouze nejzákladnější informace - uvážíme-li, že terezínským ghettem prošly desítky tisíc českých Židů a zároveň československých občanů, měla by mu bezpochyby být věnována větší pozornost. Autoři těchto učebnic necítí zřejmě nutnost sledovat důkladněji specifické osudy českých Židů, a tak stále není např. ve všech učebnicích uváděna smutná historie terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Domnívám se, že tento jev souvisí s tím, že konečné řešení není vnímáno jako problém, s nímž by se měla česká společnost jakýmkoli způsobem vyrovnávat. Tyto učebnice neotvírají otázky reakcí české společnosti na pronásledování a vyvraždění českých Židů a netáží se po zdrojích českého antisemitismu, tolik patrného ve společenské atmosféře a vládní politice v době druhé republiky a po okupaci. Pouze jedna z učebnic - Dějiny moderní doby - si klade dnes tolik diskutovanou otázku, jak je možné, že se i zcela normální lidé, policisté a vojáci podíleli na vraždění. Žáci tak nejsou dostatečně vedeni k tomu, aby si uvědomili, že rasismus a antisemitismus se netýkal a netýká pouze nacistického Německa a doby druhé světové války, ale že jde o fenomén, před nímž nebyla žádná evropská společnost imunní a který byl a je i problémem české společnosti. Lze však říci, že v nejnovějších učebnicích byly napraveny nejdůležitější nedostatky ve výkladu o pronásledování Židů a Romů - v kvalitě zpracování se nyní výklad o holocaustu podobá dalším tématům, které také nejsou vždy bez chyb a nepřesností. Domnívám se, že další pokrok ve výkladu o holocaustu bude stále více souviset s celkovou proměnou koncepce českých učebnic, především v jejich reorientaci od faktografického výkladu, který dosud v učebních textech převládal, k většímu zaměření na sociální, politický, duchovní a materiální vývoj společnosti a na lidskou každodennost. Již na dosavadních učebnicích je patrné, že právě a pouze v tomto kontextu může být pronásledování Židů podáno jako fenomén sui generis a zároveň vysvětleno jako součást širších krizových tendencí v evropských společenostech.