Rozloučení s paní profesorkou Eliškou Kleinovou

2. září 1999 zemřela paní profesorka Eliška Kleinová. Zemřel člověk, na jaké se nezapomíná.

Narodila se 27. února 1912, jako třetí ze čtyř dětí. Maminka byla z Valašska, tatínek z Hané. Tam v rozsáhlé židovské rodině má paní profesorka své kořeny a prameny, z nichž jsme jejím prostřednictvím ochutnávali my všichni, kdo jsme ji obklopovali a jejichž starosti si zapisovala a nosila ve svých "závitcích", dokud si je "neodfajfkovala".

Odtud z Moravy pramenila i její cílevědomost, sebekázeň, věcnost a živoucnost, které odolávaly nekonečným škodám na její duši, způsobeným válkou.

Není třeba připomínat, kolik báječné a užitečné odborné práce v oblasti metodiky a praktické pedagogiky za sebou paní profesorka Kleinová nechává. Vydala asi 50 titulů, úspěšně vycházejí její klavírní školy v mnoha vydáních. Učila děti a zevšeobecňovala pedagogickou problematiku. Pomáhala učitelům, vedla semináře, instruktáže, ale o tom jistě napíší povolaní.

"Hudební výchova má vést ke kultivaci, k obrodě člověka a lásce k hudbě" - takové bylo její krédo, které dokázala opravdu uskutečňovat tak, jako málokdo. S lehkou ironií říkávala, že má ráda "čistou práci" protože cokoli dělala, bylo precizní. Avšak nebyla perfekcionista. Řídila se zásadou, že k dosažení předsevzatých cílů je třeba zažehnout jiskru, nechat svítit plamínek a vytvořené mechanismy uvést "na oběžnou dráhu".

Měla spoustu přátel a vedla bohatý společenský život. Pro mnohé z nás byla jakousi chodící historií. Přitom musela žít s rozlehlou třináctou komnatou v sobě, kam nepouštěla nikoho a skoro se bojím, že ani sebe. Tam bylo to, co bolelo tak, že se to nedalo vzít na vzduch. Nebylo-li sil, nelámala věci přes koleno a "odpískala to". Sama nikdy nenaříkala, ale zato o druhých říkávala, že mají "starostí na deset hlav". Kdo by si nevzpomněl jak při různých příležitostech krásně užívala okřídlená úsloví, vlastní i tradovaná, o Féničanech i to dědečkovo: "Mě mají lidi ještě chvála Bohu rádi..."

Milovala jsem její humor, který ji neopustil do posledních chvil. Třeba, když v nemocnici místo banánu byla na lžičce erární krupičná kaše, řekla jediné slovo: "zrada" a viditelně kvitovala, že nás zase pobavila. A v té pro nás tak nezvyklé horizontální poloze na posteli Vysočanské nemocnice se usmála úžasně krásným a výmluvným úsměvem, jaký jsme u ní ještě neznali.

Odešla. Udělala určitě vše, co se udělat dalo. Myslím, že to věděla a byla šťastná. Gideon, její geniální bratr, jemuž se obětovala a jehož jméno nese nadace, kterou založila, tak zůstává živým, uváděným autorem.

Buďte klidná, paní profesorko, máme Vás rádi. Všichni jsme Vaši vděční žáci.

Líza už své trápení posledních dní má za sebou a můžeme na ni už jen vzpomínat. Vzpomínat na to, jak kdysi dávno v Terezíně pomáhala udržet L čtyřistadesítku. Co to znamenalo? Trvale a šikovně tlačit na provianturu, abychom my děti měly co jíst. Nebyla v tom úsilí samozřejmě sama. Ale nebylo to její jediné úsilí. Energicky se starala i o to, aby její hudebně nadaný bratr Gideon měl možnost své nadání i v Terezíně uplatnit. Gideon zahynul krátce před koncem války a Líza všechnu svou sílu věnovala tomu, aby se bratrova hudba uplatnila. A skutečně to dokázala. Hudba Gideona Kleina zaznívá z hudebních podií u nás i v mnoha dalších zemích.

Nebylo by spravedlivé, kdybychom opomněli, co paní Eliška Kleinová udělala pro uchování památky a prezentace terezínské hudby.

Bylo toho mnoho a náš výčet není zdaleka úplný. Významně se podílela na přípravě expozice Hudba v Terezíně, umístěné v bývalých Magdeburských kasárnách. Ještě předtím vyvolala v život a pomohla při realizaci výstavy Hudba v terezínském ghettu, ve výstavním středisku Společnosti Franze Kafky. Židovskému muzeu v Praze nezištně předala uspořádanou pozůstalost Gideona Kleina včetně jeho terezínského portrétu od Charlotty Burešové. S muzeem spolupracovala i při uspořádání dalších archivních materiálů z pozůstalosti Gideona Kleina. Jsou to partitury, dokumenty, ohlasy jeho koncertů ve světě i u nás. Památníku Terezín věnovala i některé z jeho terezínských skladeb.

Eliška Kleinová iniciovala umístění pamětních desek tvůrčím umělcům, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Účastnila se i přípravy a jejich slavnostního odhalení na židovském hřbitově ve Strašnicích.

Bylo by toho ještě hodně, co paní Eliška udělala, zejména v oblasti uchování památky Gideona Kleina a jeho tvorby.