Projev Petra Pitharta, přesedy Senátu parlamentu ČR, který přednesl v sobotu 13. října 2001 před zahájením koncertu v Rudolfinu

Vážené dámy a pánové, vzácní hosté,

za tři dny, v úterý 16.října, uplyne šedesát let ode dne, kdy byl vypraven první transport Židů z českých zemí. Deportováno bylo nakonec jedenaosmdesát tisíc lidí. Transporty směřovaly na východ do Lodže, Minska, Ujazdowa, ale především do terezínského ghetta, jemuž bylo v záměrech nacistů určeno stát se jen přestupní stanicí na tratích do táborů konečného řešení.

Obrazů a svědectví o míře lidského utrpení v Terezíně je mnoho, stejně jako jsou k dispozici dlouhé řady úděsných statistik. Nemyslím, že Vám, dnes tu shromážděným, je to třeba opakovat. Jenom připomenu, že jsou také statistické údaje, které jsou výmluvné tím, jak jsou nízké. Za celých šest let německé okupace se v Protektorátu Čechy a Morava (Böhmen und Mahren) narodilo jen 637 židovských dětí. V Terezíně, který do tohoto údaje není zahrnut, se narodilo 174 dětí a jen 25 z nich se dožilo osvobození.

Naší povinností je toto všechno neustále připomínat lidem, kteří na podobná shromáždění nepřicházejí. Slovy, obrazy, a třeba i hudbou. My lidé máme totiž nejen chatrnou pamět, ale k naší přirozenosti patří rovněž srozumitelný sklon vypuzovat, vytěsňovat z této beztak chatrné paměti nejen všechno, co je nám osobně nepříjemné, ale i to, co nás znepokojuje tím, že to neumíme vysvětlit, zařadit. Co se do našeho světa všedních dnů, všedních starostí prostě nevejde. Co by nás mělo přimět nejen pokývat hlavou, ale také začít něco dělat. Z našeho světa všedních dnů tak mnozí vytěsňujeme i to, že dnes existují lidé, kteří tvrdí, že transporty a vyvražďování celých národů jsou jen fámy. Píší o tom mnohé knihy. Nechápeme to a máme to leckdy jen za kuriozitu. Podobně se někteří z nás stavějí k tvrzení, že si oběti svůj osud zavinily samy. Tvrdím, že to není jen zlo v lidech, které některé z nás vede k takovým lehkomyslným postojům. Častěji je to jen obyčejná lidská slabost. Ať tak či onak, lidé by se měli scházet na památečných místech, ve dnech výročí , jako jsme se sešli dnes, a připomínat právě to nemyslitelné, nepochopitelné.

Úsilí napřené proti zapomínání je projevem odpovědné starosti o budoucnost. Poválečné osudy města Terezína o tom svědčí průkazně. Mezinárodní Terezínská iniciativa, založená v roce 1990, vybudovala v areálu terezínského památníku Muzeum ghetta. Ano, stalo se to teprve v roce 1990. Před tím se v Terezíně budovalo absurdní muzeum SNB. Děkuji Vám všem, kteří v tomto úsilí neumdléváte. Udělali jste mnoho práce pro budoucnost: nejde jen o muzeum, ale i o řadu konferencí a publikací. Zejména je třeba považovat si Terezínské pamětní knihy, zachycující osudy těch, kdo prošli terezínským ghettem.

Ještě něco bych chtěl dnes večer připomenout. Je to naše povinnost nejen vzpomínat a připomínat. Měli bychom také aktivně vystupovat proti organizovanému, skupinovému zlu, které, jak dnes víme, s žádným dějinným předělem, ani s tím v roce 1945, ani s tím v roce 1989, nevymizelo. Mám na mysli stále aktivní neonacistická, rasistická hnutí, extremistické skupiny. Postavit se proti nim, bránit se aktivně jejich napadání a útokům je samozřejmě úkolem demokratického státu. Je to však úkolem také všech segmentů občanské společnosti, která bude občanskou jen tehdy, bude-li energicky hájit všechny, bude-li všechny bránit proti všem projevům rasismu, xenofobie a intolerance.

Dnes, po teroristickém útoku 11. září, má naše povinnost aktivně konat navíc ještě jeden rozměr - jím je obrana proti hrozbě světového terorismu. Sem patří i obrana Izraele. Jedno by mělo být jasné - jakkoli je jednota protiteroristické koalice stěžejním bodem dnešní mezinárodní agendy, demokratické země západní aliance nikdy nesmějí v zájmu udržení této jednoty opustit Izrael. To by byl krok zpět do temna, opuštění všeho, zač umírali lidé v poslední světové válce na frontách, bylo by to i znesvěcením památky terezínských obětí. Na tom prosím trvejme.