Vzpomínka na Vávu Schönovou

Upřímné a opravdové přátelství vydrží obvykle po celý život, i když se lidé dlouhá léta nemohou vidět, což byl smutný výsledek neblahých politických událostí po druhé světové válce. Když pak přátelé mají konečně přece jen možnost opět se setkat, připadá jim, jako by se rozešli včera. Takový byl i můj dlouholetý vztah s Vávou Schönovou. V Terezíně jsem ji znala převážně jako herečku a recitátorku, ale dodnes vzpomínám na silný zážitek z jejího představení Lidského hlasu Jeana Cocteaua.

Sblížily jsme se vlastně až po válce v Brně, kde Váva působila v Divadle mladých, a často jsme spolu trávily neděle na výletech do okolí. Tenkrát jsme si dokázaly hodiny povídat o všem možném, hlavně o našich zcela rozdílných představách o budoucnosti, jež se nám oběma jevila v těch nejrůžovějších barvách. To Váva ovšem ještě zdaleka nemohla tušit, že se za několik málo let ocitne v Izraeli. Po jejím náhlém odletu v roce 1948 jsem ji pochopitelně na léta ztratila z očí a jen sporadicky se dovídala o jejím osobním i uměleckém životě. Znovu jsme se setkaly až při jejím pobytu v Československu. Někdy to bylo v Praze, většinou však v Bedřichově v Jizerských horách, kde žila se svým Hubertem Herrmannem. Jezdila jsem tam za ní i se svým synem až do léta roku 1974, kdy byla Váva za údajnou špionáž pro Izrael z Československa vyhoštěna. Sama jsem tehdy kvůli ní byla vyslýchána StB a nesměla po léta vycestovat za tetou do Anglie.

Opět ubíhal čas, kdy jsme o sobě slýchaly jen velmi málo. Až po listopadu 1989 se všechno definitivně změnilo k dobrému. Váva, ač vážně nemocná, začala zase jezdit k nám do republiky a já do Izraele. Tam jsme se vídaly na každoročních setkáních bývalých terezínských vězňů v Givat Chaim. Naposledy jsem ji navštívila loni v květnu u ní doma. To už byla bez milovaného Huberta, který zemřel před několika lety, byla zesláblá pokračující chorobou a navíc částečně zchromlá po těžkém úrazu, když do ní narazilo nákladní auto. Nemohla už bydlet sama, a proto žila u rodiny své dcery Ory, žel, v přísně ortodoxním prostředí, které jí bylo vždycky naprosto cizí. Ale ani tehdy jsem si nemyslela, že Vávu vidím opravdu naposled. Došly jsme až do blízké arabské vesnice, daly si tam oběd a povídaly si zase o všem možném.

Obdivovala jsem Vávinu nesmírnou energii a trpělivost, s níž snášela své nekonečné bolestivé operace. - Pak jsme si ještě dopisovaly, ovšem z jejích posledních listů už bylo znát, že ztrácela sílu bojovat se zákeřnou chorobou a že se jí snad ani nechtělo dále žít.

Je mi bez Vávy těžko, byla jakousi samozřejmou součástí mého života. Trpěla však až příliš, a proto jí musíme dopřát klid.