Skip to main content
Terezin Initiative: about TI | newsletter TI
Terezin Initiative Institute: about TII | publications | database | refugees | library
home > about TI > newsletter TI > nr. 20

Přežít šlo jen s mnoha zázraky

Se Zuzanou Růžičkovou hovořil Jiří Steiner

Válečná léta byla pro převážnou většinu z nás shodná, nacistický holocaust každému z nás přisoudil určitý osud - ghetto, koncentrační tábor, plynovou komoru... K těm, kteří přežili, patří i Zuzana Růžičková, světová cembalistka. Zná ji celý svět a zná ji určitě i každý z nás. Její proslulost, ale stejně tak i její vztah k židovství a také k Terezínské iniciativě nás přivedli k tomu, abychom ji požádali o rozhovor. Čím začít? Snad židovstvím v tvé rodině.

Rodiče mi v těchto záležitostech nic nezatajovali ani nenařizovali, otec byl z česko-židovské sokolské ateistické rodiny, o židovství moc nevěděl. Maminka byla věřící, chodila do synagogy. Na mně nechali, jestli chci nebo nechci chodit na hodiny náboženství. My jsme měli výborného učitele, ne rabína, ale učitele laika, který nám vyprávěl krásné povídky, mně se to velmi líbilo. Kromě toho jsme drželi i všechny svátky - židovské i křesťanské - chanuka i vánoce, pesach i velikonoce, chodila jsem v pátek do synagogy, taky na Boží tělo s košíčkem pivoněk, ale nikdo mi nikdy neřekl, že tam nepatřím...

A po příchodu nacistů?

To se mnohé změnilo. Některé kamarádky se mne začaly stranit a hlavně kluk z německé rodiny, můj kamarád, se stal členem Hitlerjugend a začal mi nadávat. Ptala jsem se jak je to možné, protože já jsem chápala židovství jako náboženství. Tak jsem se obklopila spoustou knih a začala jsem pátrat, co je antisemitismus a klást si otázky, když sem nepatříme, kam vlastně patříme a co je naše vlast. Vstoupila jsem do Makabi Hacair, kde jsem se velice angažovala. Vyrůstala jsem pod vlivem Freddyho Hirsche, kterého jsem nesmírně milovala také proto, že jsme v Terezíně přišli o tatínka. Z počátku byl Freddy až vášnivý sionista, ale později říkal, že člověk je člověkem, nepoznáš na něm, jestli je to sionista nebo komunista, Čech nebo Němec. Dokonce mi jednou řekl, že kdyby se dostal na svobodu, že by jel do Prahy, protože Masaryk byl největší filozof, a humanismus, že je pro něj východiskem dalšího života.

Foto Ondřej Janeček.

Když nacisté okupovali Čechy a Moravu, změnilo se něco u vás v rodině?

Mnoho, příbuzní, hlavně se zahraničí, nás nutili, abychom emigrovali. Maminka chtěla, ale tatínek věrný svému češství a sokolství nebyl příliš pro, tak jsme nakonec zůstali.

Jaké jsou tvoje vzpomínky na ghetto?

Začněme těmi špatnými. My jsme přijeli do Terezína v lednu 1942, to bylo ještě otevřené město, zahnali nás do kasáren. Bylo to strašné. Já jsem byla jako dítě v pokoji s dvanácti ženami v různém stavu zoufalství, hysterie. A zase to byl Freddy Hirsch, který nás děti uklidil na půdu, kde udělal místnost, v níž jsme se mohly něco učit a také kreslit. Když jsem pak přišla do Jugendheimu L 410, to bylo úplně jiné. Tam byl opravdu dobrý kolektiv, přilnuli jsme k sobě. Prožívali jsme různé aktivity, přednášky, operní představení (vzpomínám například na Karla Bermana). To celé kulturní a inteligenční zázemí nemělo obdoby.

Pak vás transportovali do Birkenau?

To bylo hrozné. Tři dny v dobytčích vagonech, rampa tisíckrát popisovaná a tetování a oblečení do hadrů. To všechno pro mne znamenalo ztrátu všech občanských atributů. A zase mi pomohl Freddy Hirsch a pověřil mne funkcí pomocné vychovatelky. To vše nám umožnilo žít tak trochu mimo Birkenau, i když přímo v lágru.

Do 9. března jste měli naději, že přežijete. Za jedinou noc zahynul v plynové komoře skoro celý zářijový transport. Co to vyvolalo?

Byli jsme přesvědčeni, že nás čeká stejný osud. Bylo třeba najít někoho, kdo by se postavil do čela uvažovaného povstání. Obrátili se na Freddyho Hirsche, který v té době byl v karanténním táboře, on požádal o hodinu na rozmyšlenou. V té hodině přestal žít.

Pak přišel červen 1944. Dozvěděli jsme se, že v celém rodinném táboře se uskuteční selekce. V březnu ještě mohli vraždit všechny vězně, o čtvrt roku později byla už situace pro nacisty složitější, museli vybírat mladé a práce schopné. Šly jsme s maminkou, já první. Řekla jsem, že jsem učitelkou gymnastiky, musela jsem zacvičit a poslali mne doprava. Maminku určili na druhou stranu. Já jsem řekla, že chci jít s maminkou a přelezla komín. Nakonec nás poslali obě doprava. Pak ovšem přišel Mengele a velmi se rozčílil, že selekce proběhla bez něho, a znovu ji obnovil. Venku se však strhla průtrž mračen, byl trochu zmatek a Mengele selekci ukončil. Maminka však selekcí u Mengeleho úspěšně prošla. To byl další z řady zázraků - obě jsme zůstaly na živu a přešly do ženského tábora.

Tím asi skončila vaše osvětimská tragedie?

Ano, od SS nás převzali vojáci Wehrmachtu a odvezli do Hamburku. Byli otřesení tím, co viděli v lágru, a chovali se k nám slušně. V Hamburku jsme pracovaly při odklízení trosek, vykopávání trubek, na stavbách baráků pro vybombardované. Žily jsme v obilním silu u Labe. Koncem února nebo začátkem března, když se spojenecká vojska blížila, převezli nás do Bergen-Belsenu, kde nás osvobodila anglická armáda.

Každý z nás prožil svůj holocaust. Ty ale patříš k významným umělcům hudebního světa, jsi přední českou cembalistkou. Jak a kdy vznikl tvůj zájem o muziku a proč právě cembalo?

Já jsem od malička chtěla dělat hudbu, jenže jsem byla dost nemocné dítě, tak jsem k té muzice přišla někdy v osmi či v devíti letech. Měla jsem takové štěstí, že jsem se od začátku dostala k vynikající učitelce, která hned v počátku poznala, že můj talent je asi výjimečný. A za druhé jsem velmi brzo začala milovat Bacha, a to není běžné. A přes Bacha jsem přišla k cembalu. S židovstvím to asi nemá nic společného. Nevím, co by se se mnou dělo, kdybych ten koncentrák neprožila. Vím jen, že jsem se po návratu té hudby a zejména Bacha chytila jako stébla naděje a držela se zvláště toho Bacha jako filosofie, kde člověk z té hudby cítí, že ten, kdo vytvořil takovou hudbu, musel prožívat strašlivé smutky a tragedie - on přišel o své děti a svou první ženu a na druhé straně dokázal žít život naplno s radostí a nad tím vším viděl nějaký smysl. A toho všeho jsem se držela, protože pro nás pro všechny, kteří jsme se vrátili, bylo velice těžké najít nějaký smysl života. Můj manžel, který není židovského původu, mi říká, že hrajeme o život, že máme v umění svůj domov.

My víme, že patříš k aktivním členům Terezínské iniciativy a velmi si toho vážíme. Jaký je tvůj názor na ni?

Já si myslím, že je úžasné, že tato organizace rozvíjí takovou velmi bohatou činnost. Čtu každé číslo vašeho časopisu. Mrzí mne, že nemůžu přímo pracovat, zatím mi to čas nedovoluje. Snad se to v budoucnu změní. Je to významná činnost orientovaná nejen na Židy, ale i na českou veřejnost.

I ty máš na tom svůj podíl. Připomeňme tvoji účast při vzniku pamětní desky Freddymu Hirschovi v Terezíně.

Iniciovat, organizovat i finančně přispět jsem považovala za svoji osobní povinnost vůči Freddymu.

Děkuji za rozhovor.

Last Update: 22. 2. 2002
Contact: institute@terezinstudies.cz
Webmaster: www_admin@terezinstudies.cz