Miroslav Kárný o našem čase

Margita mi uložila, abych v práci pokračoval... řekl mi krátce po smrti své ženy v roce 1998, když jsem mu pod jakousi záminkou zatelefonoval. Budu si jeho slova pamatovat, vložil do nich bezděčně všechno, čemu v životě věřil.

Osobnost Miroslava Kárného je příznačná pro českožidovské generace, které vstoupily do života mezi světovými válkami. Pocházely ponejvíce z rodin malých řemeslníků nebo třeba uhlířů, handlířů, hauzírníků, cesťáků, obchodníků a obchodníčků. Jejich rodiče vyrůstali ještě v etnicky oddělených ulicích měst nebo v chalupách venkova, laskavého a drsného, soudržného i maloduchého. Byli to dobří rodiče, kteří dokázali i z nuzoty uspořit něco na vzdělání svých dětí, aspoň těch starších, protože jich mívali houf. Jenomže těm jejich chlapcům a dívenkám, ocitnuvším se náhle v městských školách, vrženým do ruchu velkých aglomerací, ba i do prostředí inteligence, to nestačilo - chtěli teď myslet a žít úplně jinak!

V dobách sociálních otřesů vystupují z každé pospolitosti do popředí nepočetní, leč odhodlaní hlasatelé řešení radikálních, skuteční i domnělí apoštolové nových idejí. Za nástupu fašismu to v židovském etniku byli marxisté a sionisté. Kolik to bylo břitkých polemik, gest i činů! Zápasili nesmiřitelně - sionisté s asimilanty, marxisté s měšťáky a zpátečníky, ale i křížem krážem každý s každým. Sblížit je mohl, zpravidla až později v lágrech, teprve smrtelný stisk nacismu.

Miroslav Kárný se narodil 9. 9. 1919 v asimilované české rodině v Praze. Otec byl obchodní cestující, který již za Rakousko-Uherska vystoupil ze židovské obce a také děti vychovával bez vyznání. Měli i obchod s cukrovinkami a galanterií, vedený matkou.

Po dobu studií žil Mirek z ruky do úst, osm let chodil k tetě na obědy. Maturoval na akademickém gymnáziu, začal studovat češtinu a historii na Filozofické fakultě UK (seminární práce na téma Husité a židé). Už na střední škole byl činný v Mladé kultuře, sekci Ligy pro lidská práva. Vstoupil do Kostufry, komunistické studentské frakce vysokoškoláků, v jejímž vedení byl jeho starší nevlastní bratr Jiří. Pracoval v Etickém hnutí Athenaea, pořádajícím semináře a přednášky vynikajících osobností, například Bohumila Mathesia. Neustal ani po březnu 1939, jen přešel do ilegality.

Z Prahy byl deportován 24. 11. 1941 hned prvním transportem Ak, určeným k vybudování terezínského lágru. Zařadili ho do vodárny, objektu přísně střeženého, kde musel každému, i Němcům, zvlášť odemykat.

Patřil ke komunistům, kteří již předtím, než bylo vězňům v červenci 1942 povoleno vycházet z budov do ulic ghetta, založili stranické skupiny. Ty se brzy navzájem kontaktovaly a spojily v organizaci, jež měla časem až 200 i více členů. Vstoupila do ní i Margita Krausová (1923-1998), s níž Miroslav Kárný uzavřel v Terezíně v lednu 1944 sňatek. Margita byla už v Praze od roku 1939 činná v komunistickém odboji proti nacistům. V ghettu se starala o opisování, distribuci a likvidaci tajného stranického časopisu Přehled.

Některé členy a stoupence organizace jsme v Terezíně, navzdory jejich snaze o vystupování přísně konspirativní, dobře znali. Třeba Josefa Taussiga, Bruno Zwickera, Valtra Eisingera, Josefa Stiassnyho, Friedl Dicker-Brandeisovou. Tedy osobnosti duchaplné, až starosvětsky čestné a vyhraněné, jaké jindy a jinde ortodoxní partajníci odmítají a nakonec ze svého středu vylučují.

Organizace měla spojení i mimo Terezín, načas i skrytý rozhlasový přijímač. Informovala své členy o situaci ve světě i v lágru. Spolupracovala s levicově smýšlejícími sionisty. Za svůj stěžejní cíl pokládala probouzet ve vězních duchovní rezistenci. Její členové si navzájem pomáhali i poté, kdy byli odvlečeni do Birkenau. Tato epopej vězňů, jež se považovali za komunisty, zaslouží si obdiv a úctu.

Miroslav Kárný se dostal do Birkenau na konci září 1944. Na rozdíl od svého mladšího bratra Zdeňka, který byl z příjezdové rampy poslán do plynové komory, prošel selekcí. Přežil i sedm měsíců hororu do konce války - přízračné Aussenkommando Kaufering, omrzlé nohy, flegmónu, dva pochody smrti, do Landsbergu a do pobočného tábora Dachau v Allachu, kde byl osvobozen.

Po válce byl redaktorem Rudého práva (1945-1951), Kladenského kováka, časopisu Spojených oceláren Kladno (1952-1958), Svobody (1958-1967). Pak nastoupil na ÚV KSČ, odkud musel v roce 1969 odejít a byl posléze zaměstnán v reprografickém středisku Institutu poradenství. Jaké drama skrývá tento holý výčet pracovišť? Byl dvakrát vyloučen z KSČ. Poprvé po odsouzení svého bratra Jiřího v monstrprocesu proti Rudolfu Slánskému. A definitivně podruhé v roce 1969 po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je to drama cesty od nadějí k deziluzi. Ale ne k beznaději. Polský prozaik Stanislaw Dygat vyslovil pěkný bonmot: Neuskutečněné sny nikdy neznamenají tragédii. Zato však jak často se mění v tragédii sny uskutečněné!

Mirek s Margitou se rozhodli využít možnosti zápočtu doby svého věznění a odešli už v letech 1973-1974 do důchodu. Měli před sebou ještě čtvrtstoletí života, v němž se s krásnou posedlostí pohroužili do studia a ztvárnění aktuální historie. Paradoxně tedy pádu jedněch mladistvých ideálů vděčíme za podstatné dílo ve výzkumu holocaustu v českých zemích.

Za normalizačních let shromáždil Miroslav Kárný podklady k publikaci Konečné řešení. Genocida českých židů v německé protektorátní politice, kterou pak v roce 1991 vydala Academia. Je to první souhrnné zpracování tíživé kapitoly českých dějin, tématu, jež bylo u nás před listopadem 1989 tabu.

Bibliografie Miroslava Kárného musí obsáhnout nejen autorské, ale také jím koncipované a redigované práce. Neboť Kárného osobitost tkví právě ve spojení talentu badatelského, publicistického a redakčního. Přesvědčivě o tom vypovídá ročenka Terezínské studie a dokumenty, jíž po roce 1995 vyšlo už 5 českých a 7 německých svazků. Vznikly tedy dva už rozsáhlé soubory studií sice dílčích, ale vytvářejících pospolu výstižný panoramatický obraz událostí čtyřicátých let dvacátého století. Dílem vpravdě monumentálním je Terezínská pamětní kniha. Dosud vydané tři díly zveřejňují databázi 123 000 českých a německých Židů, kteří prošli ghettem. Výpisy z ní jsou dokonce uznávány Claims Conference i jinými institucemi za doklady o osudech jednotlivých vězňů. Může se knize dostat důsažnějšího ocenění? Její stránky mají ražbu počítače, ale nám rozechvívají duši. Mirek a Margita si doma rovněž vybudovali jedinečnou kartotéku, zachycující události v ghettu den po dni. Vzešlo z ní obsažné Terezínské kalendárium, poslední kniha, kterou si Miroslav Kárný ještě sám zkorigoval. Její vydání připravuje nakladatelství Sefer.

Početné stati zveřejnil Kárný v Československém časopise historickém, Judaice Bohemiae, Terezínských listech, Sborníku historickém, Sborníku k problematice dějin imperialismu, ale i ve sbornících z vědeckých konferencí a v denním tisku. Nemohl se věnovat jen kabinetnímu badatelství, musel vždy jakoby ze země vydupat konkrétní společenskou objednávku své práce. Neúnavným jednáním s českými, německými, rakouskými úřady, politiky a historiky právě on nejúčinněji prosazoval výstavbu Muzea ghetta, rozmanité projekty technické, výstavní a výzkumné a získával pro ně i zahraniční finanční dotace. Byl od založení členem předsednictva  Terezínské iniciativy. A sám vznik tohoto našeho sdružení, jeho koncepce a struktura organizační a také Institut Terezínské iniciativy s Knižnicí, jsou naplněním především Kárného vize.

V jeho tak dramatickém životě se ideál politický proměnil v nevyslovený vyšší ideál humanitní, v pozoruhodný nadhled a toleranci. Nevzdal se přitom ničeho ze svých mladých zásad. Dozajista to tak je, jinak by přece za ním po celá desetiletí nechodili pro radu a dobré slovo všichni ti badatelé, přátelé a studenti čeští, němečtí, rakouští, izraelští. Vskrytu snad někdy zatoužil být výhradně badatelem, byl však spíše publicistou, nepřestajným podněcovatelem, běžcem na dlouhé trati. Proto nám v den svého odchodu 9. května 2001 zanechal své záznamy o našem čase na tak široké ploše. Až některý budoucí historik ještě pronikavěji a celistvěji zobrazí český holocaust, bude k té velké syntéze nezbytně potřebovat dílo Miroslava Kárného.