Kamarádka Hanka Hahnová

Narodila se 18. prosince 1928 v Novém Sedle u Karlových Varů židovské matce a německému otci. Její rodiče se rozvedli ještě před obsazením pohraničního území a Hanka s matkou, babičkou a strýcem uprchli do Prahy. Matce se ještě podařilo dostat se do Chile, kam za ní Hanka měla přijet. To už se ale nepodařilo a Hanka byla 27. července 1942 transportem AAu deportována do Terezína. Byl to, žel, jeden z transportů, kterému byla zabavena veškerá zavazadla, takže Hanka neměla zpočátku téměř co na sebe a chyběly jí i ty nejpotřebnější věci.

V Terezíně vážně onemocněla, nakazila se tyfem, objevila se jí voda na plicích a byla obsypána nevyléčitelným impetigem. Navzdory tomu měla skoro stále výbornou náladu, byla aktivní, přátelská, veselá, zkrátka skvělá kamarádka. Bydlela jsem s ní na pokoji číslo sedmnáct v dívčím domově L 410 a shodou okolností jsem v téže budově také pracovala. Stala jsem se proto svědkem toho, jak se jednou dopoledne v našem domě objevil esesák a hledal Hanku, aby ji odvedl na komandaturu. Byla zrovna nemocná, nešla do práce a ležela na pokoji. Tam esesák Hanku našel a vzal ji s sebou. Pochopitelně jsme se vyděsily, taková věc nemohla věstit nic dobrého. Z oken budovy bylo vidět na náměstí i na komandaturu a já si vzpomínám, jak jsme se tam dívaly a třásly se o Hančin osud. Zanedlouho jsme ji však zahlédly, jak se v doprovodu esesáka vrací směrem k heimu. K našemu velkému překvapení nám pak vyprávěla, že za ní do Terezína přijel její otec. Přivezl jí různé věci, mezi nimi i fotografii ze své svatby. Muž byl v uniformě, ale na tehdejším černobílém snímku se nedalo rozeznat, k jaké uniformované organizaci příslušel. Nevěsta byla v bílém a vypadala velmi mladě.

Po delším čase Hančin otec do Terezína přijel znovu a zase si pro ni přišel esesák, aby ji k němu odvedl. Tentokrát jsme se o ni už nebály. Hanka nám pak vyprávěla, že její otec má možnost nechat ji umístit do malého tábora v Andělské Hoře u Karlových Varů, určeného pro míšence ze Sudet, kteří mohli dokonce jezdit o víkendu domů - oproti Terezínu tedy téměř sanatorium. Podle svého vyprávění si Hanka otcovu nabídku vyslechla, ale odpověděla mu: Pokud bych měla možnost odjet z Terezína, pak jen jediným směrem - do Palestiny.

Jako míšenka byla Hanka chráněna před transporty na východ a zůstala v Terezíně. Když na jaře 1945 začaly do Terezína přijíždět evakuační transporty z jiných koncentračních táborů, plné zubožených a umírajících lidí, bylo mezi nimi také dosti bývalých terezínských vězňů. A Hanka chtěla pomáhat. Přes přísný zákaz chodila k transportům, asi také v naději, že tam snad najde chlapce, kterého milovala. Na samém sklonku války, těsně před osvobozením, se však nakazila tyfem a zemřela. Když se jednoho dne nevrátila na svou ubikaci v dívčím domově a při večerním sčítání stav osazenstva nesouhlasil, šel ji vedoucí našeho domova Willy Groag hledat. Našel ji v márnici...

Po válce mi napsal přítel paní Hahnové, že matka na svou dceru čeká, hledá ji a pátrá po jejím osudu. Tehdy jsem nenašla odvahu vzkázat jí celou pravdu. Dnes lituji, že jsem to tehdy neudělala.

Myslím, že příběh Hanky Hahnové, naší kamarádky a spolubydlící z L 410, je natolik zvláštní a výjimečný, že tato malá vzpomínka na ni si zaslouží, aby byla uveřejněna.