Pietní shromáždění na Židovském hřbitově

Zítra tomu bude právě 60 let, kdy z Prahy odjelo prvních tisíc pražských židů na východ - do lodžského ghetta.

Řada protižidovských opatření začala už v březnu 1939 ihned po německé okupaci. Systém diskriminačních opatření se neustále zdokonaloval, byl velmi široký a postupně zasahoval všechny stránky života lidí, jejichž občanské průkazy byly označeny výrazným červeným písmenem J a kteří museli nosit na prsou žlutou hvězdu. Pronásledování, izolace a uplatňování norimberských zákonů se stále stupňovalo, ale nová skutečnost překonala nejtemnější reminiscence středověku.

Transport - to bylo slovo, které se onoho října poprvě rozletělo po pražských židovských domácnostech. Slovo, které ztratilo svůj neutrální význam a stalo se synonymem pro rozloučení s rodinou, přáteli, ale i s celým životem, jejž jsme tehdy považovali za samozřejmý. Nyní se však zavřely dveře bytů, ve kterých doznívaly hlasy a kroky těch, kteří byli náhle vykořeněni, ztratili svá jména a právo na život a stali se pouhými čísly. Otevřely se pro ně dveře vagonů, které je odvezly nejdříve do ghetta a potom do vyhlazovacích táborů.

Do lodžského ghetta odjelo od 16. října do 5. listopadu 1941 v pěti transportech 5 tisíc lidí, přežilo pouze 276. Dne 16. listopadu odjelo z Brna do Minska tisíc lidí a vrátilo se jich 13. Dne 24. listopadu začaly transporty do Terezína, kam bylo deportováno 73 468 mužů, žen a dětí. Z nich tam zahynulo 6 152 a osvobozeno tam bylo 6 875. Transporty na východ bylo z Terezína deportováno 60 382 lidí, osvobození se dožilo 3 097.

Děsivé slovo transport provázelo všechny až do konce války. Co pomáhalo přežít hrstce těch, kteří se vrátili? I v nejhorších dobách v nás zůstala naděje a víra, že pokud přežijeme, budeme žít ve světě zmoudřelém, zlidštělém, kde bude místo pro všechny, a že už nikdo neprožije hrůzy, jakými jsme prošli my.

Vystřízlivění, které nás čekalo, mělo mnoho tváří. Od komunistické totality, antisemitismu, k rasistickým skupinám, skinhedům, neonacistům, popírání holocaustu, napadání Romů a lidí jiné barvy pleti, až k teroristickým útokům v různých zemích a pod různými hesly. Ale fanatickou nenávist a neúctu k lidskému životu měly a mají společné.

Teprve 11. září si celý demokratický svět uvědomil plně nebezpečí, které hrozí celému lidstvu. Věřme, že toto poznání zatlačí rozpory mezi státy, lidmi různých názorů a náboženství a sjednotí je myšlenkou o nutnosti aktivně čelit terorismu nejen slovy, ale i skutky. Svět poznal, že terorismus není jen dílčím problémem Izraele, ale že jde o fenomén ohrožující život na celém světě.

Často se říká, že dokud lidé na zemřelého vzpomínají, není mrtev, protože není zapomenut. My zde na naše mrtvé nejen vzpomínáme, ale i připomínáme trpkou zkušenost, kam vede lhostejnost a ustupování zlu.

Na závěr mi dovolte citovat slova, která k 60. výročí deportací napsal Jiří Kotouč:

V naší paměti se dávný příběh holocaustu stal dnes. Nejsme historikové, pamětí obnovujeme kontinuitu svého života, jen ona nás vrací k rodičům a všem, jež jsme milovali a kteří byli kdesi vhozeni do hromadných hrobů nebo byl jejich popel vysypán do kterési řeky. Budeme s nimi v duchu rozmlouvat o světě, v němž jsme se my, pamětníci poslední a staří, dožili 60. výročí tragédie židovských občanů českých zemí.