Zástupné hroby

Pětapadesát let po dni, který znamenal přežití zhruba dvou třetin (228) účastníků pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína, navštívili někteří z přeživších i s manželkami to, co zbylo z bývalého koncentračního tábora: dvě tabulky a bunkr pro esesáckého strážce pro případ náletu. Jedna z tabulek popisuje právě onen bunkr, na druhé stojí, že na tomto místě se i pro nás stavěla plynová komora, která nebyla dokončena, neboť konec války přišel dřív. Stavěli ji samotní vězni, netušíce, o jakou stavbu jde.

Den naší návštěvy měl nejméně dva symbolické aspekty: V noci ze 7. na8. květen 1945 jsme došli kamsi mezi Litoměřice a Terezín. Stráže SS nás náhle opustily a odešly do Litoměřic. A my opačným směrem do Terezína. 8. května skončila největší a nejkrutější válka. Na celém pokrokovém světě je tento den také státním svátkem. S výjimkou Německa, kde je běžným pracovním dnem. Německo se po mnoho let snaží vypořádávat se svou temnou minulostí, ale tenhle krůček se ještě neodhodlalo učinit. Byť to je den německé prohry, lze jej pojmout jako vítězství nad nacizmem, který přinesl utrpení i jim. Věřím, že časem udělají i tento poslední symbolický krůček.

Zastavili jsme se nejprve u památníků obětem fašizmu/nacizmu, kde nás přivítali paní Zinke a pan Thiele z BASF, bývalé továrny BRABAG, pro kterou jsme vykonávali otrocké práce, a starosta Schwarzheide, p. Bernard Hübner. Dále předseda spolku Kultur und Heimatverein, p. Günter Hofmann, skupina z organizace Spurensucher a místní občané.

Položili jsme květiny u památníků bývalých vězňů a obětí války. Úvodní německý projev p. Hofmanna byl velmi citlivý a plný porozumění pro tehdejší vězně. Po něm promluvil česky Ing. Richard Svoboda a do němčiny překládal Dr. Hanuš Gärtner. Ocenil v proslovu péči továrny BASF ve Schwarzheide o důstojné zachovávání památky po našich mrtvých kamarádech, její pomoc při vydání Hořících nebes Jiřího Fränkla německy i její spoluúčast na zřízení malého muzea v tamní škole, věnovaného zčásti také bývalému koncentračnímu táboru Schwarzheide. Poděkoval rovněž členům sdružení Spurensucher (Junge Historiker) za vzorné udržování pamětních desek a náhrobků se jmény našich zahynuvších spoluvězňů po trase našeho tehdejšího pochodu smrti a vzpomněl vděčně péče města Drážďan, které dalo postavit památník se jmény 110 tam pohřbených kamarádů v urnovém háji hřbitova v Tolkewitz. Projevy zakončil krátkým příspěvkem Dr. Senenko za sdružení Spurensucher. Všemi projevy se vinulo jako červená niť ujištění, že péče o tyto poslední připomínky utrpení a smrti bývalých vězňů nacizmu potrvá i do budoucna.

Na místě bývalého koncentračního tábora u pamětní desky s nápisem o připravované a naštěstí nedostavěné plynové komoře jsme položili další věnce a Mirek Konečný se pomodlil Kadiš. Projeli jsme pak novou zástavbou Schwarzheide, kterou se právem místní funkcionáři chlubí, a navštívili zmíněné malé muzeum.

Naši hostitelé pro nás připravili výtečný oběd a natiskli dokonce pro nás celé menu jako suvenýr.

Když jsem přemýšlel o titulku tohoto článku, váhal jsem mezi konvenčními Návštěva Schwarzheide, Po pětapadesáti letech apod.

Nakonec mě k titulku inspiroval závěr proslovu Ing. Richarda Svobody. Vyjádřil v něm krásnou myšlenku, kterou jsme mnozí z nás podvědomě cítili a sdíleli. Dovolte mi ji ocitovat: My neznáme místa skonu svých rodičů a prarodičů. Stali jsme se obětmi nacionálněsocialistické zvůle. Tento památník a hroby našich spoluvězňů jsou proto zároveň hroby našich rodin.