Ještě jedna malá vzpomínka na Fredyho

Tyto verše jsme zpívali na Hagiboru v letech 1940 - 1941 na melodii písně U mravenčí skály.... Tehdy jsem Fredyho poznala. Krásného mladého sportovce, který byl na Hagiboru hlavní osobou, vedoucím všech skupinových vychovatelů, cvičitelem, organizátorem a pro nás, tehdy desetileté, téměř bohem. Když se na Hagiboru cvičilo, vypadalo to jako na spartakiádě, cvičily všechny děti, malé i velké, šikovné i nešikovné a pozorně naslouchaly ne vždy srozumitelným povelům v neznámé řeči, ivrit. Pro nás protektorátní děti byl Hagibor tím nejhezčím, co jsme měly. Tam jsme byly mezi svými, učily jsme se zpívat ivrit písně, hrály sportovní a jiné hry, mohly jsme něco dokázat ve sportu a tělocviku nebo projevit svou inteligenci v rozmanitých hrách, hádankách, olympiádách, soutěžích. To všechno řídil Fredy.

Postupně byly skoro všechny židovské děti, a taky Fredy, deportovány do Terezína. Fredy byl vedoucím Jugendfürsorge - péče o mládež a snažil se nám usnadnit těžký a pochmurný terezínský život. Vzpomínám si, jak jsem byla za náš pokoj 28 v dívčím domově L 410 delegována k Fredymu, aby nám, dětem mladším 13 let, povolil polodenní práci na zahradě, což se podařilo.

Mé další setkání s Fredym už bylo v Osvětimi. Výborně vypadající, nad poměry elegantní Fredy vyskočil na komín uprostřed bloku 31 a něco nám vyprávěl nebo udílel pokyny. Na dětském bloku se hrálo dokonce i divadlo. Nacvičili jsme hru o dívčí válce, na jejíhož autora už si nevzpomínám. Hrála jsem Šárku. Hra začínala písní:

"Povídala jednou Vlasta:

konec mužské vlády - basta!

Kdo se mužů nebojí

ať se ke mně připojí!

A tak vznikla partaj nová

záhuba to Ctiradova...

alkohol a horko rázem

srazí hned Ctirada na zem.

A tu vidí za kšandu

přivázanou fešandu..."

Na toto představení pozval Fredy esesáky. Dětský soubor zpíval latinsky: Domine deus... Bože dej nám chléb a mír! Esesáci se ptali, co děti zpívají a Fredy jim to přeložil. Jeden z nich cynicky podotkl: To přece mají.

Fredy byl laskavý, ale přísný. Prohlížel nám pravidelně krk a uši, musely být čisté, což v táborových podmínkách nebylo snadné. Lehkým dotykem nám otáčel hlavu, dělal to rychle a zručně. Před jídlem nám prohlížel nádobí zda je máme umyté. Naše skupina se jmenovala Tabaat (už nevím, co toto hebrejské slovo znamená) a naše opatrovnice Zuzana Růžičková složila dokonce říkánku, kterou jsme před jídlem odříkávaly jako přání dobré chuti.

"Ve skupině Tabaat

máme všichni velký hlad.

Není ale proč se smát

neb musíme nádobí si čisté brát

jinak začne Fredy řvát.

Sednem si a začnem .......... jíst."

Podotýkám, že jsme jedly polévku přivezenou údajně z Cikánského tábora - byla to dětská polévka, byla v ní asi krupice, což bylo výživnější než polévka dospělých, která obsahovala většinou tuřín a nahnilé brambory. To nám taky zařídil Fredy.

V březnu 1944 byl zářijový transport převeden v noci do karanténního tábora a s ním i Fredy Hirsch. V rodinném táboře B-II-b se roznesla zpráva, že se Fredy otrávil. S pláčem jsem běžela k tatínkovi, který mě chtěl uklidnit a řekl, že tím asi chtěli vyjádřit, že je otrávenej, že má špatnou náladu. Bohužel to nebyla pravda. Fredy nás opustil a život začal být šedý....

V srdcích, dnes už zestárlých terezínských dětí, však dosud žije vděčná vzpomínka na Fredyho.