Tankostopem zpět do života

Bylo mi tehdy dvanáct a půl roku a chodila jsem do dívčího gymnázia. Sešly jsme se tehdy ráno ve škole, všechna děvčata byla rozrušena a smutná, když jedna ze spolužaček začala vykřikovat: Museli jsme našeho tatínka držet, aby nešel zbít souseda. Je to žid a ti za tohle všechno mohou!

Byla jsem tehdy tichá a neprůbojná. Dlouho jsem přemýšlela, jak jí dát najevo, jak to vlastně je, až jsem dostala geniální nápad. Koupila jsem pytlík cukroví, který jsem chtěla rozdat ve třídě s tím, že oné dívce nedám a řeknu jí proč. Dopadlo to bledě. Ona spolužačka přiběhla, podívala se do sáčku a řekla: Tyhle já nejím. Na nic víc jsem se už nezmohla.

V ulici, kde jsme bydleli, žil chlapec z českoněmecké rodiny, který stále říkal, že nohy má české, ale hlava, ta je německá. Tenhle mládenec, nic zlého netuše, se zamiloval do mé mladší sestry, pořád za námi chodil a nechápal, co se jí na něm nelíbí. Šok zažil, chudák, až v den, kdy jsme si poprvé a hned první den vyšly s hvězdou. Své zklamání dával velice hlasitě najevo.

V Terezíně to pro nás mladé nebylo tak zlé jako pro staré lidi. Ti umírali mimo jiné často na průjmy, zřejmě infekční, které mladí snadno zvládali (těm průjmům říkali ti slušně vychovaní terezínka ti méně slušní serezínka). Další velmi rozšířenou infekční chorobou byla žloutenka, pravděpodobně první epidemie ve střední Evropě. Nikdo o ní celkem nic nevěděl, probíhala dost těžce, s vysokými horečkami. Žádná izolace nebyla a nemoc se léčila dietou, která spočívala v čaji a rozvařených nudlích. Dnešní zdravotníci by asi omdlévali, protože nemocní, kteří už neměli horečku a nezvraceli, byli považováni ze uzdravené, i když byli ještě žlutí jako kanáři - prý to dlouho trvá, než se kůže odbarví. Ti uzdravení se pak snažili sníst na co přišli, aby brzy zesílili, ale stejně se většinou neměli čím přejídat.

Já jsem na tom byla lépe. Pracovala jsem totiž na dětské marodce a stravovala jsem se s dětmi, které dostávaly o něco lepší jídlo než dospělí a navíc často všechno nesnědly, takže bylo co dojídat. Nezapomenutelnou výjimkou ve stravování byl den návštěvy Švýcarského červeného kříže. Tehdy měly děti k obědu bramborovou kaši, jazyk a okurkový salát. Dodnes nevím, zda ti návštěvníci byli takoví pacholci nebo takoví hlupáci, že tu Potěmkinovu vesnici neprohlédli.

Vzpomínám si také na svou první cigaretu. Už nevím, od koho jsem ji dostala, ale v Terezíně se cigarety a noviny občas objevovaly, přiváželi je muži, kteří jezdili do Roudnice pro proviant. Jednoho při tom někdo chytil, ale dopadlo to dobře, jenom o něho přerazili násadu od lopaty. Nevím, kdo byl ten dobrodinec, který ho neposlal do Malé pevnosti. Tedy tu cigaretu jsem strčila do kapsy pláště, když vtom přišly berušky. Byly to ženy, které chodily občas po Terezíně, všechny vyhnaly z ubikací či pracovišť a hledaly kontraband. Neměly na sobě tečky, ale sebraly všechno, co se jim líbilo nebo hodilo, takže přezdívku měly od slova bráti. Naštěstí cigaretu nenašly a my jsme ji pak kolektivně vykouřily - na špendlíku, aby oharek byl co nejmenší.

Jak vidno, nebylo pořád jen smutno, zvláště, když byl člověk mladý. Ostatně o terezínském kulturním dění toho bylo již napsáno dost. Vzpomínám na některé optimistické písničky, z nichž si bohužel pamatuji jen úryvky, například refrén: Hola, zítra život začíná a s ním se blíží čas, kdy si sbalíme svůj raneček a půjdem domů zas! Také anekdoty nevymřely. Například: Děvčata, pozor na nebezpečného sňatkového podvodníka! Je to nějaký uhlobaron a vydává se za kuchaře. Nebo ta, jak pan Kohn říká v Praze v roce 1941, že si po válce uvaří mísu brambor, omastí ji margarínem a vyhodí ji z okna ven. Pan Kohn v Terezíně v roce 1942 si uvaří mísu brambor, omastí ji margarínem a dá si ji do vitríny, aby nikdy nezapomněl. Pan Kohn v Lodži v roce 1943 si uvaří mísu brambor, omastí ji margarínem a celou na posezení ji sní.

Z Terezína do Birkenau (hezký název Březinky nedovedu v této souvislosti vyslovit) jsme jely s matkou a sestrou těsně před mými osmnáctými narozeninami. Dostala jsem k nim kapesní hřebínek, moc jsem si ho však neužila. Hned další den jsem přišla o hřebínek i o vlasy. Vzpomínka na příjezd na rampu mne dosud trápí. Vzala jsem si totiž z vagonu kabelu, ve které jsem měla mimo jiné - já naivka - i učebnici ruštiny. Protože na nás řvali, že musíme všechno nechat ve vlaku, vrátila jsem se několik kroků a tašku hodila zpět. Mezitím však matka se sestrou došly k Mengelemu. Sestře bylo patnáct a matce ještě nebylo padesát, ale byla unavena po dlouhé cestě a navíc černě oblečená, a obě se vedly pod paží, a tak je Mengele poslal na špatnou stranu. Možná, že by přežila alespoň sestra, kdybych byla bývala s nimi.

Ale teď zase k méně tragickým historkám. V Birkenau se velice dbalo na hygienu, takže po ostříhání dohola všechny procházely místností, kde seděly vězenkyně. Každá měla dva kyblíky s roztokem lysolu a všechny nás otřely z jednoho kyblíku na hlavě a v podpaží a z druhého na přirození. Škoda jen, že měly na desítky či stovky žen v každé nádobě jen jeden hadr. Již asi po týdnu došlo na další ukázku hygieny. Měly jsme se jít vykoupat a oblečení se mělo dezinfikovat. I svlékly jsme se donaha a čekaly před sprchami (tehdy jsme ještě nevěděly, jakými sprchami" prošli naši blízcí). Byl říjen a čekání trvalo snad dvě hodiny, protože netekla voda. Mezitím tam přišel velmi mladý a nastrojený esesáček a ptal se,není-li mezi námi někdo z Bonnu. Jedna z nás se přihlásila a pohled na jejich rozhovor o rodném městě - on vyfešákovaný a ona nahatá - nás trochu rozveselil a zahřál. Pak jsme prošly pod sprchami a dostaly opět oblečení. Tam se vloudilo několik chybiček. Jednak se věci dezinfikovaly párou, takže všechno bylo pěkně vlhké, jednak každá z nás dostala něco jiného, než odevzdala. Něco z toho nebylo vůbec čisté, což si lze při tamější stravě a obtížném dosažení latríny snadno představit. Copak smrkat na zem, to se lze naučit snadno, ale pro civilizovaného člověka, který nikdy nebyl mukl, je velkým problémem obejít se bez papíru, ten na psaní ovšem nemyslím. Navíc obsluha sprch a kápyně (jaké je vlastně femininum od kápo?) rozkradly všechno, co za něco stálo, a tak se stalo, že na jednu z nás, obézní matku dvou velkých synů, zbyl jen kabátek od pyžama. I vrátila se na barák s nahými prsy i zadnicí. Takhle nemohla jít na večerní apel, protože by prasklo, co se toho ztratilo, a tak ji kápyně opásaly kusem staré deky.

V Birkenau jsem byla naštěstí jen krátce. Brzy část z nás odvezli na práci do továrny na zpracování lnu do Horního Slezska. Trvalo celý den, než jsme mohly nastoupit do dobytčáků. Několikrát jsme se při čekání setkaly se dvěma dívkami, které byly v Birkenau už dlouho a vyřizovaly různé posílky. Ty nám při každém setkání dodávaly optimismu: Vy jste ještě nedostaly boty? Tak to je jasné, vyletíte komínem! nebo Vy jste ještě nedostaly chleba? Tak to je jasné... atd. a když už jsme měly všechno, dorazily nás: Často se stává, že se vlak vrátí... atd.

Celý den nebyla nikde v dosahu latrína, kam bychom směly jít, tak jsme se na jednu vrhly, ale byla to speciální latrína pro kápy. Samozřejmě nás vyhnali, ale jedna z nás měla smůlu. Bylo to děvče z Holandska, které neumělo žádný jiný jazyk a navíc mělo silné brýle, bez nichž skoro nevidělo. Zrovna ona dostala facku, až jí brýle odlétly a spadly do latríny. Dívka se snažila pro ně vlézt a kápové stáli okolo a řehtali se na celé kolo. Nakonec jí je někdo vytáhl hráběmi. Nutno podotknout, že latríny byly hluboké a obrovské, na některé se vešlo najednou snad sto lidí. Dělat hajzlbábu byla sinekura, na té naší měly dokonce kamínka a vařily si tam.

V továrně to bylo ve srovnání s jinými tábory docela slušné. Dostaly jsme dokonce šátky na hlavu a plátěné kalhoty a naše skupina, která pracovala venku při dovozu materiálu nebo vykládání vagonů, dostávala o chlup více chleba, i když jsme si za to užily zimy a hodně se nadřely.

S jídlem se to zhoršovalo tím více, čím bližší byl konec války. Taková tuřínová polévka bez soli, to je pochutnáníčko! Pamatuji se, že jednou nebo dvakrát jsme nejedly ani polévku. Byla totiž uvařená z kostní moučky. Nebylo to k jídlu a navíc jsme měly nepříjemný pocit, že by ty kosti mohly být lidské. K té polévce jsme dostávaly třeba nakládané tykve (velice plesnivé), ale nějaký čas i řepnou marmeládu.

S tou je spojeno i mé špatné svědomí. Spaly jsme totiž na třípatrových kavalcích a střídaly jsme se, protože na dolním bylo nejvíce myší a na horním zase nejvíce štěnic, prostřední byl nejlepší. Když jsem spala nahoře, onemocněla přítelkyně břišním tyfem a její sestra si ke mně schovala plechovku, do které dávala marmeládu, aby jí později přilepšila. Dlouho jsem odolávala a dokonce do plechovky přidávala, až jednou jsem to nevydržela a lžíci té marmelády snědla s tím, že ji další den vrátím a budu zase ze svého přidávat. Ale co čert nechtěl. Druhý den skončilo marmeládové období a začalo dýňové. Naštěstí se marmeládové brzy vrátilo, takže jsem svůj hřích mohla odčinit, ale nepřiznala jsem se k němu.

A pak se najednou ztratily esesačky i verkšusáci a na dvoře továrny se objevil ruský vojáček na kole a pak další přivedli a zabili krávu a my jsme se nacpaly a hurá domů. Šlo o Koněvovu armádu, která byla slušná, a tak jsme bez úhony došly do Trutnova, čeští četníci nás odvezli do hotýlku v Prachovských skalách a odtud jsme došly do Jičína a prvním poválečným vlakem do Prahy. Část cesty do Jičína jsme se vezly a myslím, že nemáme velkou konkurenci. Jely jsme totiž tankostopem.