Zobrazování českých židů

V širším smyslu se tento námět už dávno převaluje mou myslí jako chuchvalce husté mlhy. A to nikoli ve smyslu členství, stanov a funkcí v rámci židovských obcí. Koneckonců pokud s organizací necítím soudržnost, nemusím se stát jejím členem. Avšak otázka definice žida trvá, stejně jako právo rozhodování, zda jím jsem či nikoli, a v případě kladné odpovědi k čemu mne to zavazuje a jak chci být reprezentován vůči veřejnosti. Jedno je mi však jasné, odpověď na tuto otázku musí hledat, resp. nalézt každý člověk individuálně.

Jsme s manželkou (původně z Izraele) u přátel na večeři. Kolem stolu je nás asi deset. Rozvíjí se diskuse, kdo patří ke které synagoze. Manželka a já mlčíme. Nakonec se jeden z hostů obrací přímo na nás: A co vy? Situace je nepříjemná zejména kvůli našim hostitelům, kteří nás pozvali, přestože znají naše sekulární smýšlení. Podle jisté kategorie židů musíš být členem nějaké synagogy, jinak neexistuješ. Z ohledu na hostitele nepodněcujeme debatu, která by se logicky nabízela.

V jedné zámořské zemi mám kamaráda, profesora medicíny, s nímž si velmi dobře rozumím až na... Jeho syn měl vztah s dívkou, podle rasových teorií čistokrevnou árijkou. Můj kamarád synovi sdělil, že pokud se s tou dívkou ožení, pronese nad ním modlitbu za mrtvé a syn pro něj přestane existovat.

Z historie víme, že v totalitních společnostech je člověk svým okolím označován, puncován většinou za účelem perzekuce. Avšak i (ultra)ortodoxní židé si osvojují rasistické právo rozhodovat o svých bližních podle smyšlených regulí, pravidel, zákonů a předsudků, jako by se jich vývoj lidstva netýkal. Nedávno jsem se během letu seznámil s mladým mužem ve stejnokroji ortodoxního žida. Hovor se stočil na víru v Boha. Bůh je prý všemohoucí a spravedlivý. Ptám se, proč stvořitel vštípil člověku předsudky a nenávist vůči těm, kteří se od něho liší. Ptám se, proč dovolil, je-li všemohoucí a spravedlivý, abychom byli v Birkenau a jinde hnáni do plynových komor a hromadně vražděni. Byli jsme prý špatnými židy. A co nemluvňata, ta byla také špatnými židy? Soused se rozhorlil, jak si dovoluji brát v potaz moudrost boží. V letadle nebylo volné místo, jinak by si byl jistě přesedl.

V Mauthausenu mne český učitel na vlastní riziko přímo vyrval ze spárů smrti, aniž by nejprve zkoumal mou náboženskou příslušnost.

V malém českém městečku z něhož pocházím, bylo přes šedesát židů. Dnes je toto městečko, stejně jako většina měst v Čechách, judenrein. Neměli jsme ani synagogu ani rabína. Synagoga byla v okresním městě vzdáleném asi osm kilometrů. Rabín byl prý laskavý a tolerantní pán. Vzpomínám si na něho jen matně, nijak se nelišil od českých židů, jak se na ně z dětství pamatuji, ani černý klobouk nenosil. Kdyby ještě žil, rád bych si s ním při kávě pohovořil. Nikdy mi nebylo jasné, čím se vyznačuje hranice oddělující židy od ostatních a ostatní od židů. Ani jsem si nesrovnal v mysli, proč jsem na jedné a nikoliv na druhé straně té pomyslné čáry. Táta mne tehdy poučil, že mezi židy jsou lháři, podvodníci a zloději stejně jako mezi ostatními, ale že mezi nimi nejsou vrazi. Táta byl naivka. Nevěděl, že (ultra)ortodoxní žid je schopen pálit kulometem do houfu modlících se mohamedánů nebo zavraždit vlastního ministerského předsedu pro jeho snahu zabezpečit mír mezi Palestinci a Izraelci.

Kdyby se (ultra)ortodoxním židům podařilo uchvátit moc ve vlastní zemi, je mi jasné, jak by vypadal způsob vlády, soudnictví, věznice, rovnoprávnost žen a mužů, svoboda a demokracie vůbec. Ostatně model takového uspořádání, včetně perzekuce nevěřících, nalezneme v historii stejně jako na naší planetě dnes. Vždy ve jménu nějakého boha. A s tím, že teokracie fungují pod hlavičkou různých církví, si nemusíme lámat hlavu, teokracie se jedna druhé podobají.

Chci-li se vyhnout výkřiku nevole, musím přejít bez komentáře nedávné prohlášení rabína, opakuji rabína Ovadia Jossefa z Jeruzaléma, že šest miliónů židů, kteří zahynuli v holocaustu, byli reinkarnací hříšníků minulých generací.

Mezi českými židy byla ortodoxie cizorodý element. Nicméně je pro ni typické, že ještě dnes znásilňuje ten mizivý zbytek českých židů. Udivuje mne však úmysl (str. 6 TI 17) svolat kulatý stůl k projednání otázek. S jistými ideologickými směry přece diskutovat nelze. Nebo jde opravdu především o funkce?

Už léta pozoruji, stejně jako pan Hron, že (české) sdělovací prostředky představují veřejnosti židy oděné v kaftanech. Nemyslím si, že se za tím skrývá antisemitismus, pouze žurnalistické šlendriánství. Měla by Terezínská iniciativa potřebnou energii systematicky intervenovat u seriózních médií a pokusit se změnit publicistické praktiky?