V terezínském domově mládeže L 410, v přízemním pokoji 015, o něm věděly snad všechny
dívky, třebaže jen málokterá jej poznala osobně. Věděly jen, že jedna z jejich nejmilejších
vychovatelek - Irena Krausová - měla v Praze přítele, s nímž po celou
dobu svého terezínského pobytu udržovala kontakt. Byla to zásluha Jiřího
Žantovského, který pro udržení tohoto spojení věnoval veškerou svou vynalézavost,
energii, všechen svůj volný čas i peníze. Navázal kontakty s terezínskými četníky, ale i s jinými
lidmi, jejichž prostřednictvím posílal Irence balíčky, vytrvale a oddaně jí psal a zařídil, aby mu
mohla odpovídat. To mu však nestačilo, sám do Terezína jezdil a s Irenkou se obvykle scházel
někde na poli za hranicemi ghetta. Irenku o tom včas informoval, aby si mohla zařídit zařazení
do skupiny, která na uvedeném místě pracovala. Někdy se dostal přímo do tábora. Podle jeho
výpovědi byl v Terezíně během těch tří let asi padesátkrát a několikrát tam dokonce i přespal.
Potraviny, léky, knihy i noty nosil i dalším přátelům a známým a svými kontakty umožnil i
dalším lidem posílat do Terezína balíčky a korespondenci a některým i osobní setkání s jejich
přáteli nebo příbuznými. Byla to nebezpečná hra a Jiří hodně riskoval, tím spíš, že byl zapojen i
v jiných aktivitách protinacistické činnosti. Spojení s Irenkou Krausovou
skončilo v říjnu 1944, kdy vyprovázela do transportu svou matku. V jednom okamžiku ještě
vyskočila z okna Hamburských kasáren, aby se s ní rozloučila, a právě při tom ji jeden z
terezínských esesáků, Rudolf Haindl, strčil do jednoho z vagonů. Irenka Krausová Osvětim nepřežila.