| Terezin Initiative: | about TI | newsletter TI |
| Terezin Initiative Institute: | about TII | publications | database | refugees | library |
Počátkem září minulého roku jsem se náhodou setkal v Terezíně s manžely Wagnerovými z USA, Harrym a Wendy. Harry se mne zeptal, zda jsem neznal náhodou v Terezíně jeho bratrance
Weisskopfa, který si změnil v USA jméno na Leo Marek. Znal, a to velice dobře. Polda, jak jsme mu říkali, patřil k našim
nejlepším přátelům, byl svědkem na naší terezínské svatbě a pochodem smrti jsme prošli bok
po boku. Vzájemně jsme se povzbuzovali nadějí na přežití a setkání se svými milovanými
ženami. V jeho případě s jeho snoubenkou, v mém s manželkou.
Právě moje maminka zařídila Poldovi a jeho ženě emigraci nejdřív do
Ekvádoru a poté do USA,
řekl mi nato Harry. Vyměnili
jsme si adresy a běžně si dopisujeme. Harry objevil v Poldově
pozůstalosti rodinné album a poslal mi jeho fotokopii. Kronika širší Poldovy rodiny je psána
zpočátku německy, později (její větší část) česky, úhledným čitelným, místy až kaligrafickým
rukopisem. Vyzařuje z ní idylická atmosféra, připomínající Vojkovické a přespolní Vojtěcha Rakouse. V přesvědčení, že je zajímavá jakožto
dokument o životě našich prarodičů a praprarodičů, opsal jsem její malou část pro čtenáře
bulletinu Terezínská iniciativa. Záměrně jsem ji ponechal v původním
znění, bez jediné úpravy či opravy.
Pavel Stránský
Když přišli jarní svátky a otec jel pro macesi a ty jontivig (svátečné) věci nakupovat tak mu matka připomenula, aby těm malém přivezl boty, ty velké už byli v Klatovech ve škole to nevěděla potřebujou-li také obuv a večer obyčejem přijeli s otcem ty velké na svátky domu. Tatí zašel Muellerovi nebo jinému jarmarečnýmu šefci a řekl dejte mne asi 7 nebo 8 páru bot tak od 2 až do 14 let ale ať něco vydrží! mistr vybíral velkost za velkostí číslo za číslem a otec s těch čísel vybral ty nejneohybnější ty nejteší nejtvrdší a zdánlivě vytrvanlivější ty menší čísla měli ze žlutého plechu kraje špiček ne snad pro okrasu! kdepak? ale aby se špičky netloukli tak lehko o ty kameny co po vši leckde leželi a ty větší čísla měli železné podkovky pod patou (kramflekem) a některé ty vzlášt trvanlivé byli cvočky pod podrážkou též obbyté. Též se handlovalo, smlouvalo, dušovalo , tatí chtěl levně obuvník chtěl prodat nechtěl kunšofta stratit který toho skoupil na ráz jako někdy na špatném jarmarku prodal a boj se odehrával někdy ne o ty zlatky neb šestáky nýbrž o krejcary!
Konečně dohodnuto otec si napsal židovskými písmeny pod podrážky znamení aby mu je neproměnil a já si pošlu kočího s pytlem pro ně, a šel! ale jen 2 domi dál k Jeřábkovi kloboučníkovy 8 klobouku slaměných od 2 do 16 let forma a klobouky byli už co jsem pamatoval asi 16 mých prvních let vždy stejné asi takto: (následuje náčrt klobouku se sklopeným okrajem, pozn. P.S.) byli s pšeničné slámy tříbarevně pletené přírodní žlutá zelená a červená zajímavo, že byli jako ty boty pro chlapce i holky stejné a nikdy ať měl svět modu jakou chtěl - tyto byli neb nebyli ale pro otce vždy moderní a mi děti o modě v Němčicích nic nevěděli ergo - pasovali.
Kloboučník dal dolu ten nejmenší a narovnal na nej 7 větších tak že vždy ten horejší zapad o 1 číslo do druhého kus dál to zde už byla cena 16 let 6 krejcaru kus a kočí příjde pro ně tatík se s Jeřábkem znali až do obou smrti. Ten obchod slavil v loni 150leté obch. jubileum ale je pár domu napříč dále dnes.
Jednou nebo dvakrát v životě koupil také mamince také klobouk (zvané kapotky) a to si vyminul: ne modu snad!, ale aby byli trvanlivé! neb chudáček maminka jej tucet i více let nosila a neměla ponětí o tom že už 4 letou formu tatí starého hlídače krámu kupuje a též otec neměl ponětí o tom že klobouk je věc mody, a máti,- ta byla ze všem spokojena - a na tucet let jí stačil - jen když ta sláma vydržela, kratce ke koupí dámského klobouku tenkrát nebyla ani ta dáma nutna. Jak se ty časi mění - dnes? kolik klobouku sprubne? a na konec? žádný jí nesluší na 3 měsíce! neb za 3 měsíce je jiná moda jiná látka v modě. Večer přijel otec s bryčkou s kočím a vzadu sedeli 2 některý rok 3 děti na pryčce skládala se věci s vozu, byli-li macky sebou takto musel být fasunkový vůz neb bedna s macky byla velká ale ta už byla v obyčeji pár dní doma děti se její otevření dočkat nemohli. Konečně přivlékl kočí pytel s boty a klobouky vysipal to uprostřed světnice a děti se na to vrhli každý co mislel že mu ve velikosti odpovídá si obul a natahl přes uši - pasovalo vždy všechno! neb byli děti vše velikosti a klobouky a boty také a za 2 nebo 3 dni i se to tak akorát vůbec nebralo, jestli že jednomu šel klobouk přes ucho a druhému jen na temeno hlavy. Když měli vše vybráno šli otci se pěkně poděkovat a políbit ruku a mamince neřekli ani slovo vzali jí kolem krku a líbali na ústa tatí dostal 1 hubičku a máti se jich nemohla ani zbavit tolik jich dostala žádný nechtěl jí pustit a držel ruce kolem krku fest pohromadě. Tak jednoduché bylo podělení 6 - 8 dětí a žádný pláč a krytysování, to se moc nelíbí neb já viděl jiné boty neb jiné klobouky, jako dnešní děti. Mi ani nevěděli že vůbec i jiné formy barvi, materiál existuji! a máti její klobouk měla s něho radost! Ten nejlepší co v krámu měli s té nejjemnější slámi jsem ti vzal řekl tatí a má milá máti byla s tím 4letým hlídačem který zrovna na ní čekal nejšťastnější že má ten nejnovější dle poslední mody! a měla opravdu! neb v Malinci kde za 3 dni do kostela přišla, v té ještě zapadlejší vsi jí všichni židovky ten nový krasný jemný s tou taftovou mašlí obdivovali neb tyto žid. dámy měli též už od 5ti až 12ti let ten samý na hlavě jako zrovna tak máti za 10 let s tím samým do kostela přišla.