Terezin Initiative: | about TI | newsletter TI |
Terezin Initiative Institute: | about TII | publications | database | refugees | library |
V posledních číslech našeho časopisu bývá vždy nějaká vzpomínka. Tentokrát zařazujeme úryvek vzpomínky Dity Skálové z knížky Trojí svědectví, kterou v těchto dnech vydalo nakladatelství G plus G s.r.o. - s laskavým svolením vydavatele.
Ráno nás nahnali do dobytčáku a vezli nás, nepamatuji se už jak dlouho, na nějaké nádraží.
Bylo nás hodně, ale zase nás rozdělili na různé menší skupiny a já se dostala do posledního
koncentráku, v kterém jsem byla. Byl to přímo koncentráček, protože nás tam bylo jenom tisíc,
z toho 14 Češek a 1 Slovenka. Jinak Polky a všechno možné.Ten lágr se jmenoval Birnbaum, tedy hrušeň
. Tehdy to bylo Německo,
dneska je to Polsko a jmenuje se to Grušička, česky hruštička. (Byla jsem
tam v šedesátých letech s českou televizí, dělali jsme pořad po stopách mého útěku.) Spaly
jsme v obrovských vojenských stanech postavených na sněhu, na sněhu ležely normální
slamníky a na dvě osoby byla jedna deka. Tam jsem se skamarádila se svými pozdějšími
skutečnými kamarádkami, s nimiž jsem pak utekla, s Martou a Marjánkou. V Birnbaumu jsme
kopaly třípatrové protitankové zákopy proti Rudé armádě. Rostou tam hlavně borovice, takže
se kopalo dost dobře, i když to bylo v zimě. Protože jsem to s lopatou zase uměla nejlíp, tak
jsem vždycky byla až dole, abych vyhodila nahoru písek. No, potom se říkalo, že ty naše
nádherné, bezvadně udělané zákopy zdržely Rusy asi půl minuty.
V Birnbaumu už hlad dostoupil takového stupně, že to nebyl hlad; to byla taková slabost, která
postihla nejenom tělo, ale i ducha. Pamatuji si, že jsem si podvědomě dávala veliký pozor,
abych neztratila lidskou důstojnost. Byla nám taky strašná zima, pracovaly jsme venku, spaly
ve stanech postavených na sněhu, rovina, fučelo tam a byly Vánoce a leden. Některé holky si
sehnaly špagát, uvázaly si ho v pase a nad pasem se vycpaly dřevitou vlnou, která byla v těch
slamnících. Žádná sláma, ale dřevitá vlna. Vypadaly jako hrbatí skřeti, k tomu nemyté, holé
hlavy. Právě do nich bušili esesáci mnohem víc. Já jsem tohle nějak podvědomě nedělala, nevím
proč. Hlad už byl takový, že jsem jednou v noci vylezla a plížila se k jednomu opravdovému
dřevěnému baráku s teráskou, tam bydlel náš obršára, obršarfír
Wanka a ti další, a zezadu u nějakého okna, pravděpodobně kuchyně, byly
nožem odkrájené šlupky od brambor. A já je tam sbírala a žrala.
To byl sešup. Jak nás těch patnáct Čechoslovaček bylo pohromadě, většinou maturantky,
dokonce jedna nedostudovaná medička, tak jsme si říkaly: Holky, jak tak
kopeme ty zákopy, my bychom si měly vždycky o něčem povídat a
trošičku si tu hlavu zaměstnat.
Všechny byly pro a ráno při
cestě jsme si řekly: Tak dneska si budeme povídat o Velké
francouzské revoluci.
Za pochodu to nešlo, to jsme nešly společně,
ale když už jsme pak byly rozestavené a začaly jsme kopat a házet lopatami, tak některá řekla: No dobře, začněte o té Francouzské revoluci, aspoň
některá řekněte letopočet.
A teď ticho, všechny ty hlavy šly dolů,
my už jsme nevěděly ani letopočet. Prostě tři a půl roku podvýživy, to je marné. Nevěděly jsme
nic, takže jsme jenom posmutněly.
Jednou jsem se v Birnbaumu dobře poměla, neboť jak jsem měla ty orlí oči a ještě jsem houbař,
tak mi pořád oči někde šmejdily, a když nás vedli po silnici, uviděla jsem v příkopu bílý hřib.
Skočila jsem, strčila ho do kapsy a druhý den jsem ho nabídla naší polský kápo. Dala mi za to
mísu pelkartofel
, takový malinký brambůrky ve šlupce.
Tak jsem se rozdělila s Martou a Marjánkou a nádherně jsme se napucly.
Náš obršára
byl naprosto šílený, v životě nešéfoval tisícovce
mladých ženských. Když nakradl margarín, který jsme měly jednou týdně fasovat, takový
proužek toho byl, tak ho prodal, na týden odjel a vrátil se s hubou plnou zlata. Všechny zuby si
nechal obložit zlatem, snad už počítal s koncem války a myslel, že to proveze. Jednou večer,
když už jsme se vrátily z práce - nástup na apelplac. Vepředu byla teráska toho jejich baráku a
na ní řada hodně vysokých papírových pytlů. Nechali nás příslušně dlouho čekat, potom vylezl obršára
na ty schůdky, byl výš než my a oslovil nás: Vy židovské díry v prdeli!
- Nejde to říct jinak. - Kdybyste náhodou měly peródu, tak máte přijít ke
mně.
A teď otevřel jeden ten už pootevřený pytel a vyndal dámskou papírovou
vložku z papírové vaty, kolem byl mul, ještě po válce se to používalo. A máte
tohle fasovat.
Teď se to tam všechno kymácelo jako obilí, řvalo smíchy
a hned jsme se začaly stavět do fronty. Žádná z nás samozřejmě neměla peródu
jak on říkal, ale dobrý to bylo. Všelijak jsme se tím obkládaly, já si
to dávala do dřeváků, ale nic to nevydrželo, protože se to ve sněhu promáčelo.
Nevěděly jsme vůbec, jaká je situace na frontách, střelba nebyla slyšet a už nás nehlídali jenom SS, ale domobrana, jacísi staří fotrové, bylo jim možná padesát, nám připadali jako dědci. Jeden měl svačinu v novinách a možná schválně, možná náhodou ty noviny upustil a šel někam jinam. My je zvedly a dočetly se, že padla Budapešť. A bez jakéhokoliv varování nebo tušení strašný randál: ráno nastupujeme a opouštíme tábor. Balení nebylo žádné, srovnali nás a vzadu zůstal jeden z těch domobranců. V jednom stanu, kde pracovala ta nedostudovaná medička, byli nějací nemocní a omrzlí. Protože šla ale s námi, roznesly se fámy, že on má za úkol je tam postřílet a pak se k nám vrátit. Nevím, jak to dopadlo, ale vrátil se k nám na kole a měl vyděšené oči, byl to už starší pán... A šly jsme a šly jsme a šly, už třetí noc, nedostaly jsme ani pít ani jíst. Nebyl slyšet jediný výstřel, natož z dálky nějaká kanonáda. Nic.
Když jsem byla malá holka, můj tatínek mi pořád vypravoval o první světové válce, až jsem to uměla zpaměti a vždycky jsem to říkala za něj a on mi jednu střihnul. Říkal, že když byli na východní frontě a utíkali před Brusilovovou ofenzívou, nesundal tři neděle boty a byl tak unavený, že když se pravidelně šlo, tak při tom spal. A já myslela - kecá, tatíček. Jenže nekecal, já jsem taky pospávala. To musíte jít v určitém rytmu a musíte být příslušně vyčerpaní, nesmí se tam moc střílet, a to opravdu jde chvilkami jako klimbnout. Nedostávaly jsme vůbec jíst. Šly jsme kolem nějakého pole a tam trčely košťály od zelí nebo od karfiolu, zmrzlé, byl leden. My se na to vrhly, oni začli hned střílet, tak všechno zase zpátky. Málokdo nějaký košťál dostal. A protože jsme pořád šly, nemohly jsme se dorozumívat s těmi vpředu, tisíc holek je hodně, ani s těmi vzadu. Jen se říkalo, že kdo už nemůže, vzadu se střílí. Nějaké rány slyšet byly. Nás patnáct drželo strašně pohromadě a když to některá už chtěla vzdát a podklesávala v kolenou, tak jsme jí nafackovaly a táhly ji dál, to nafackování je nejlepší přátelská služba, která se v takové situaci dá prokázat. Takže jsme byly všechny.....