Kaleidoskop dojmů

12. května se pojedeme podívat do Terezína. Je to povinná školní akce a omluví vás jen z vážných důvodů. Do té doby si každý z nás připraví ústní referát o židovské problematice, tak zněla slova našeho třídního profesora.

Nepřijala jsem tento výlet s velkým nadšením. Hrůzu, která se za 2. světové války odehrávala jsem znala jen z vyprávění nebo z nějakých televizních dokumentů. Ale domnívala jsem se, že mi to stačí a že nemusím vidět místo, kde se něco takového dělo.

Návštěvu Terezína už mám za sebou a můj názor se poněkud změnil. Je to něco, co patří do dějin, i když si to neradi připouštíme.

Jednou přišel náš třídní profesor do třídy a oznámil nám, že pojedeme na výlet do Terezína. Téměř všichni jsme začali protestovat, ale náš profesor se nedal, domluvil s námi termín a zadal referát na téma holocaust.

Před návštěvou Terezína jsme si měli zjistit něco o postavení Židů za války. Nejdříve se do toho nikomu nechtělo, ale náš profesor Cempírek chtěl, abychom všichni věděli jak lidi za války trpěli. Poutavě nám o utrpení lidí vyprávěl, že jsme si tu hrůzu dokázali představit, alespoň já. V Terezíně, v Malé pevnosti dostala vyprávění a přečtené knihy pravou podobu.

V Terezíně s námi byla paní Herrmannová, která Terezínem prošla, dostala se i do Osvětimi. Dost ji obdivuji, protože já bych se tam už nikdy nechtěla vrátit. A asi do konce života bych nenáviděla Němce.

Nejvíc mě v Malé pevnosti šokoval bazén, postavený pro dcery velitele vězení. Bazén byl nedaleko popraviště. Ony se tam koupali, zatímco několik metrů od nich umírali lidé.

Co bylo zvláštní? Všude kolem byli cizinci. Češi snad nemají o tuto návštěvu zájem? Neříkám, že je to něco příjemného. Na každého to musí nějak působit, když prochází místy, kde umíralo tolik lidí. Sice jim tím už nepomůžeme, ale také trochu uctíme jejich památku.

Dostali jsme průvodce, který pocházel z Černé Hory. Ale češtinu ovládal skvěle. Začal nám popisovat jednotlivé sektory Malé pevnosti, popisoval nám utrpení vězňů a krutost dozorců. V té chvíli se mi zdálo, jako by Němci snad ani nebyli lidi, ale zvířata. Proč cítili takovou nenávist k židům? Hitler jednou vyřkl, že pokračuje v díle Krista. Ale Kristus nechtěl dosáhnout něčeho násilím a utrpením.

Pevnost mě překvapila především svojí velikostí a těžko jsem si představil, že tu mohlo být v době války týráno 32 000 lidí a mezi nimi i 5 000 žen. I když byl Terezín jenom přestupní stanicí do dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů, zahynulo zde na 2 500 lidí a to je dost na dobu 6 let. Nejvíce mě udivil bazén, kde se koupali vysocí úředníci, i když se za jejich zády střílely desítky lidí. Po prohlídce Malé pevnosti jsme se vypravili do Muzea ghetta, které bylo dříve chlapeckou školou. Průvodce nás také zavedl na místo, kde byla zbudována vlečka pro hbitější přesun vězňů.

Prohlídka Malé pevnosti byla velmi poučná. Je to hloupost bránit se takovéto exkurzi s odůvodněním, že víme, co se tam dělo a že jezdit na podobná místa je leda pro úchylné jedince, kteří se vyžívají v násilí a utrpení jiných. Naopak si myslím, že by mělo být povinností každého rozumného člověka přijet sem a alespoň na chvilku vzpomenout lidi, kteří zde byli uvězněni a stali se obětmi Hitlerova nacismu.

Nejvíce mě ale šokoval příběh paní Herrmannové, která jela s námi, o jejím osudu v Terezíně, Osvětimi, Buchenwaldu. Paní Herrmannová musí být velmi silná osobnost, já bych se na jejím místě do Terezína nikdy nevrátila. A Němce bych nenáviděla až do konce života.

O válce jsem si lecos přečetla a musím říci, že jsem z toho neměla dobrý pocit a často dokonce bojovala s chutí knihu zavřít a věnovat se něčemu příjemnějšímu. A to je právě ono. Neměli bychom zavírat oči před těmito tragickými událostmi. A i když už jsou naštěstí za námi, neškodí si uvědomit, kam až to může vést, když se lidi přestanou tolerovat.