Útěk z inferna

Jarní vítr přináší tlumené hřmění, ale na bledém dubnovém nebi není jediného mráčku. Bouřka to být nemůže, že by sluchové halucinace z dlouhého hladovění? Hřmění a dunění ve velké dálce neustává, teď už to slyšíme všechny. Přiložíme-li ucho k zemi, je to stále zřetelnější. Nasloucháme napjatě a nevěřícně - fronta se doopravdy blíží. Němci vědí, že konec války je na spadnutí, ale rozkazy jsou jim svaté. Neznají slovo defétismus a s přesností dobře fungujícího mechanismu organizují přemístění přeplněných vojenských skladů dál na západ.

Za úsvitu vyženou všechny vězně, kteří ještě mohou chodit, u skladu naloží každému balík a nekonečný průvod vyčerpaných muzulmanů se dává do pohybu směrem k nádraží. Tam se balíky složí do připraveného nákladního vlaku a průvod se vydává na zpáteční cestu ke skladům. Pořád dokola jako strašidelný paternoster. Neutuchající hemžení připomíná šňůry mravenců obtěžkané bílými kuklami. Kdo je příliš slabý, upadne a jeho břemeno převezme další vězeň. Příšerné perpetuum mobile trvá až do tmy, dokud nejsou vagóny naloženy. Když konečně zazní povel k návratu, oddělí se z davu dva stíny. Hilda a Heda ulehnou do příkopu. Chráněny tmou, přitisknuty k zemi vyčkávají odchod kolony.

Nikdo kromě jejich kamarádek nezaznamenává, že dvě ženy scházejí. Tatam je doba apelů a přesné evidence. Už delší dobu se žádný z esesáků neodváží vstoupit do tábora, kde skvrnitý tyfus kosí vězně po tisících, kde není jídlo ani voda, kde se nepohřbívají mrtví a neošetřují nemocní, kde je vzduch otrávený zápachem výkalů a rozkládajících se mrtvol.

Uprchlice jsou rozhodnuty vrátit se do hamburského předměstí Tiefstack, do místa jejich posledního pracoviště před deportací do Bergen Belsenu v naději, že jim tam pomohou dva francouzští váleční zajatci Maurice a Joseph. Jsou nasazeni na práci v malé vyvařovně uprostřed ruin a nosili nám pravidelně kyblík vlažné polévky, o níž ošidili velkého vlčáka majitelky kuchyně.

Po odpočinku v opuštěné stodole se Hilda a Heda ještě v noci vydávají na pochod. Zanedlouho je zastaví ozbrojená hlídka. Hilda umí dobře německy a tvrdí, že byly vybombardovány a prchají před frontou. Ozbrojenci jim uvěří a tak ujdou zatčení. Po této zkušenosti se rozhodnou připojit se k hustému proudu uprchlíků, který se valí na západ. Nikdo se jich na nic neptá, nikomu nejsou nápadné, chrání je zoufalý zmatek posledních dnů války. Po týdenním trmácení dorazí do Tiefstacku a po delším bloudění v labyrintu trosek najdou vyvařovnu, kde Francouzi pracují.

Maurice a Joseph, blonďáček z Québecu, jsou dojemní. Vítají děvčata a bez rozmýšlení se vydají za německou šéfovou, aby jim poskytla přístřeší. Jak přiměli Němku, že svolila, je mi záhadou, nejspíš jí zamlčeli celou pravdu. Buď jak buď, doba je pohnutá, uprchlíků mnoho a Němka přijme holky pod podmínkou, že se co nejdříve přestěhují jinam. Po dlouhé době mají střechu nad hlavou, mohou se najíst a umýt. Maurice a Joseph mají připravený plán. Jakmile jsou vydány obědy a vlčák nakrmen, odeberou se do mezinárodního přístavu, kde odedávna kotví lodě z českých zemí. Vědí o české lodi, na jejímž stěžni se třepotá červenobílá vlajka s modrým klínem. Kapitána mohou sotva znát, nicméně se jim podaří ho přesvědčit, aby dvěma krajankám pro příští dny poskytl azyl. K večeru se hoši vítězoslavně vrací s dobrou zprávou, že nazítří odvedou děvčata na českou loď.

Hilda a Heda jsou přešťastné a cítí se už předem v bezpečí. Večer stráví společně s ostatními v kuchyni u rádia. Poslouchají cizí stanici, aby se dozvěděly nejnovější zprávy z fronty.

Tu náhle začne vlčák zuřivě štěkat. Kdosi chvatně vypne rádio a navyklým automatickým pohybem vrací ukazatel na německou stanici. Za okny se ozývají drsné hlasy a něčí pěst tluče na zamčené dveře. Heda letí v panické hrůze k oknu a Hilda za ní. Heda se při tom zaplete do černého závěsu, který zatemňuje okno, pak se jí podaří okno rozrazit a vyskočí. Hilda ji následuje.

Venku je okamžitě popadnou chlapi s Volkssturmu. Číhali zřejmě na obyvatele domku, aby je přistihli při poslechu cizí stanice. Původní záměr jim nevyšel, zato se jim poštěstilo zatknout dvě podezřelé osoby. Na holky, které jsou k smrti vylekané, sypou jednu otázku za druhou, ale odpovědi se nedočkají. Děvčata se nezmohou na jediné slovo. O to výmluvnější jsou Maurice a Joseph. Kostrbatou němčinou za pomoci gest vysvětlují, že ženy patří k posádce české lodi a neumějí německy. Holky mlčí jako ryby, myslí jen na vytetované číslo na levém předloktí, které by je při prohlídce okamžitě prozradilo.

Muži z Volkssturmu vedou děvčata mezi sebou a není úniku. Francouzi se k nim přidají, ačkoliv je k tomu nikdo nevyzval. Skupinka prochází liduprázdnými zatemněnými ulicemi směrem k přístavu. Dusot okovaných bot se odráží od zdí domů. Všichni mlčí, a děvčata cítí marnost všeho jejich počínání, a především strach.

Už jsou u velkých skladů kolem přístavu. Francouzi se náhle rozběhnou, aby informovali kapitána. Když hlídka dorazí na místo, stojí už kapitán v uniformě na břehu. Se svou větrem ošlehanou tváří rámovanou věnečkem námořnického vousu vypadá jako pravý mořský vlk. Uniforma, byť Labské paroplavební společnosti a celkový vzhled kapitána se nemine účinkem. Jsme v Hamburku a pan kapitán je pan Někdo. Přísně se na dívky dívá, pohrozí jim a zařve: Domů! Hlídce poděkuje, že ty pitomé nány přivedla a ujišťuje ji, že je za jejich noční toulky přísně potrestá.

Němci odpochodují s pocitem dobře vykonané práce.