Skip to main content
Terezin Initiative: about TI | newsletter TI
Terezin Initiative Institute: about TII | publications | database | refugees | library
home > about TI > newsletter TI > nr. 16

Cesta do minulosti

Památník koncentračního tábora v Neuengamme, spolu se senátorskou kanceláří v Hamburku a za přispění a přičinění okruhu přátel památníku, rozeslal koncem května 1999 pozvánky bývalým vězenkyním pracovního tábora v Hamburku. Jednalo se o čtyři ženy z Izraele a dvě z České republiky.

Z Izraele přijaly pozvání Ruth Bachrichová, Ruth Kemenyová, Zuzka Weissová a Dita Krausová, žena známého spisovatele. Z Čech přijela do Hamburku dr. Dagmar Lieblová a já.

8. června nás na nádraží čekala mladá dívka Nina Echelmayerová, která v rámci akce Suehnezeichen pracovala pro památník. Zavedla nás do poněkud zvláštního hotelu. Velký patricijský dům, který sloužil kdysi jako obytný dům, je dnes přebudován v atypické hotely. V každém z pěti poschodí se totiž nachází jiný hotel. Ten náš se jmenoval Amsterdam a byl v přízemí a ve druhém patře. Prostorné pokoje s vysokými a štukem zdobenými stropy svědčily o tom, že se kdysi jednalo o velice elegantní byty.

Každá z nás měla na stole kytici růží, dopis na uvítanou a program na celý týden. Naposled jsme se viděly v roce 1945 a změnily jsme se natolik, že jedna druhou nepoznala. Ovšem společně prožitá léta v lágru nás okamžitě sblížila.

Naši hostitelé nás hned první večer zavedli do italské restaurace, kde byla pro nás přichystána dlouhá tabule. Tam jsme se sešly s Karl-Heinzem Schultzem a jeho ženou Karin.

K. H. Schultz nejenže toto setkání zorganizoval, ale byl to on, kdo dal podnět k vytvoření pamětní desky, která se nyní nachází na Městském úřadě v Neugrabenu, kde byl také jeden z našich hamburských táborů. Trochu mi pan Schultz připomíná volajícího na poušti, neboť svým krajanům neúnavně připomíná, co nám učinili za Hitlerovy vlády.

Dalšími účastníky setkání byli pracovníci památníku. Dr. Detlev Garbe, vedoucí, je mladý a nesmírně sympatický muž, který je velice dobře informován jak o táboru v Neuengamme, tak o vedlejších táborech, k nimž jsme patřily. Hans Ellger a paní Leonie Guldenpfennig si s každou z nás naplánovali video-interview.

9. června se nás ujal mladý průvodce a zavedl nás na místo nedaleko hotelu, kde bylo shromaždiště hamburských židů před deportací. V blízkosti toho místa stála kdysi velká synagoga, kterou nacisté zapálili v tzv. křišťálové noci. Dnes se v těchto místech nachází mozaika ve formě půdorysu budovy a pamětní deska. Naše cesta pokračovala k budově soudu, kde se nachází jakýsi billboard, kde jsou vyznačeny všechny tábory v Hamburku a okolí.

Bylo jich hodně!

Průvodce nám ještě ukázal dva velké obchodní domy, které kdysi patřily židům.

Další zastávka byla na "Alsterpromenade" mezi vnější a vnitřní Alsterou. Kdysi to bylo malebné hamburské korzo, které nadchlo i Heinricha Heina. Město s širokými bulváry, elegantními obchody, kavárnami a restauracemi je velice krásné a již bez jakýchkoli stop války.

My jsme kdysi viděly Hamburk v troskách, dnes už válku nic nepřipomíná. Naopak, dýchá bohatstvím. Je to stále ještě hanzovní město, otevřené světu.

Odpoledne bylo věnováno návštěvě památníku v Neuengamme. V těchto místech stál obrovský mužský tábor, smutně proslulý krutou událostí.

V posledních dnech války nahnali SS-mani vězně na lodě, které vypluly na otevřené moře, ačkoliv spojenci varovali Němce letáky, že každá loď, která vypluje, bude bombardována. Lodě byly zničeny a vězňové se utopili. Pokud se některému podařilo doplavat na břeh, byl klacky ubit hochy z Hitlerovy mládeže. Nebyla to jediná velká tragedie, která se v Neuengamme odehrála. V expozici památníku jsou fotografie dětí vystavených lékařským pokusům. Jejich těla byla pokryta nádory. Po skončení série pokusů byli tito ubožáci oběšeni ve sklepě bývalé školy na Bullenhuser Dammu.

10. června nás čekal opravdový návrat do minulosti. První zastávka tohoto dne je skladiště ve Freihafenu!

První tábor v Hamburku, kam nás přivezli z Osvětimi, byl právě v tomto skladišti (bezcelní pásmo v přístavu, kde mělo i někdejší Československo svůj přístav, tzv. Moldauhafen). Ulice Dessauerufer je lemovaná cihlovými patrovými domy. Tam nás ubytovali a odtud nás vozili ještě za tmy na lodi do velkých rafinerií, silně poškozených četnými nálety. Tam jsme konaly odklizovací práce.

Před onou budovou jsme stály jak zmrazeny a slzy mi stoupaly do očí. Skladiště vypadalo stejně jako kdysi. Se sevřeným hrdlem jsme vstoupily do šeré dlouhé místnosti s mohutnými dřevěnými podpěrami, kde bylo kdysi ubytováno pět set žen. Všechno bylo jako tenkrát, jen palandy chyběly a také velké kruhové umývadlo s mnoha kohoutky, kde jsme se po práci myly. Několik žen sestoupilo do sklepa. Tam jsme kdysi, třesoucí se chladem a strachem, přečkávaly noční nálety. Ještě jsem se podívala z okna na přístav, který tehdy znamenal pohled do svobodného světa.

V přízemí skladiště je dnes čilý ruch, protože tato budova znovu slouží svému účelu.

Další zastávkou byla průmyslová čtvrt Hamburku - Tiefstack. Za našich dob tam nebyl kámen na kameni, dominantou čtvrti byl tehdy velký plynojem a několikapatrový bunkr. Po těchto budovách není dnes památky. V nově vybudované čtvrti není žádná z nás schopna určit, kde vlastně stála cementárna, kde jsme byly ubytovány. Když jsme tenkrát Tiefstack opustily, byl náš tábor za velkého náletu vybombardován. Zel tam jen obrovský kráter po bombě. A nás pak odvezli do Bergen-Belsenu, kde nás čekalo inferno.

Tentokrát nás na radnici v Hamburku očekával pan starosta Hollriegel, který nás srdečně uvítal, pohostil kávou a pečivem a v proslovu ujistil, že dnešní generace nezapomene na smutnou minulost.

Ještě téhož dne jsme navštívily Neugraben, kde byl náš tábor, než nás tehdy v roce 1944 přemístili do Tiefstacku. Neugraben - předměstí Hamburku - připomíná hezké městečko s idylickým okolím. Zrovna v okolních lesích zřídili Němci koncentrační tábor. S oblibou zakládali lágry uprostřed krásné a nedotčené přírody, pokud možno daleko od lidí. Ale v Hamburku nedocílili naprostou izolaci. S naším táborem sousedil tábor pro pracovně nasazené síly. Byli tam Francouzi, Belgičané, Holanďané a po práci jsme s nimi přes dráty mluvily. Rozhovory u drátěného plotu ale záhy skončily. Snaživý dozorce se toho dopátral a vystřelil na děvčata. Naštěstí žádnou netrefil. Na pracovišti jsme někdy také mluvily s místními obyvateli. Někteří se nám snažili pomoci a dali nám něco k snědku.

Z bývalého tábora zůstalo jen pár travou zarostlých základů. Na veliké louce, lemované lesními stromy, leží kámen. Bývala na něm pamětní deska připomínající náš tábor. Vandalové ji čtyřikrát poničili a tak ji pan Schultz nechal přemístit do středu městečka Neugraben. Na louku chodí lidé z okolí venčit psy...

Ale mile nás překvapil zájem a hojná účast na besedě, na kterou jsme byly večer pozvány do veřejné knihovny v Neugrabenu. Otázek návštěvníků bylo mnoho a našich odpovědí stejně tolik.

11. června pro nás hostitelé připravili návštěvy různých škol. Každé z nás byla určena jiná škola. Na mne čekali žáci v katolické škole, kam chodí ponejvíce děti různých cizinců. Přečetla jsem jim jeden ze svých memoárových textů, abych jim přiblížila hrůzy válečných let. Otázky, které mi potom děti kladly, jim pravděpodobně navrhla učitelka. Jeden kluk, možná to bylo z jeho hlavy, mne překvapil dotazem, zda nenávidím Němce. Snad pochopil smysl mé cílené odpovědi, že dnes žije v Německu nová generace, která, doufám, nepřipustí, aby se opakovalo to, co se stalo. Nedovedu posoudit, zda beseda na ně zapůsobila tak, jak jsem se o to snažila. Byli velice disciplinovaní a slušní. Paní ředitelka mne obdarovala obrovským pugetem.

12. června jsme měly dopoledne volno a tak jsem se v doprovodu Niny vydala do středu města. Za války jsme ho viděly z dálky, z řeky, když nás loď vezla do práce. Bylo krásné jak Fata Morgana. Vozili nás tehdy kolem procovsky veliké sochy Bismarcka. Dnes je diskrétně schována za skupinou vysokých stromů. Zřejmě se již intenzivně nevzpomíná na tvůrce Velkoněmecké říše.

Při odpoledním video-interviewu jsem se snažila vypravovat bez velkých emocí. Hans Ellger, který se mnou hovořil, byl velice taktní a jeho otázky svědčily o velikém zájmu. Přiznal se, že sbírá materiály také pro svou budoucí doktorskou práci.

V sobotu večer jsme se v kostele sv. Michala, který je dominantou a symbolem Hamburku, zúčastnily varhanního koncertu. Kostel je barokní, ale rozdíl mezi barokem v Čechách a barokem v severním Německu je frapantní. Zatímco naše baroko je hravé, překypující emocemi, je baroko v Hamburku přísné, střízlivé, přizpůsobené protestantismu.

V neděli 13. června jsme se vydaly na návštěvu Bergen-Belsenu. Opět byl uprostřed krásné přírody (Lüneburger Heide) příšerný koncentrační tábor, kde umírali vězňové po tisících, aniž by je někdo pohřbil. Kdo v tomto táboře byl, nezapomene do konce svých dnů na toto peklo na zemi. Vězňové byli bez jídla, bez vody, vystaveni skvrnitému tyfu. Ten stav byl nepopsatelný. Dr. Rahe, vedoucí tamějšího památníku, nás uvítal a navštívily jsme prostranství, kde byl lágr.

Vidíme obrovskou pláň porostlou vřesem a tam se zvedají mohyly - masové hroby s lakonickými nápisy 2000, 3000, 4000 mrtvých. Hroby vznikly po konci války, kdy mrtvé zahrnula velká rypadla do připravených jam. Hrůzný pohled, na který nelze celý život zapomenout.

Na konci pláně se zvedá velká zeď. Na ní jsou ve všech jazycích, kterými vězni mluvili, slova na rozloučenou. U českého nápisu pokládáme květiny.

Spolu s vojenským jeepem jsme odjely na hřbitov těch, kteří zemřeli po osvobození. Pohřbeni jsou podle data svého úmrtí. O jejich hroby je pečováno - rostou na nich kytky. Několik hrobů nese jméno pohřbeného, ale většina je anonymní.

Dita marně hledala hrob své matky, která zemřela po válce ve věku 42 let, a tak květiny položila alespoň na ten, který odpovídal datu, kdy její maminka zemřela.

Cesta zpět do Hamburku vede krásnou přírodou a volky nevolky mne právě tam napadlo, že se vraždilo v Babí Jaru také uprostřed přírody.

Večer v neděli 13. června se s námi ještě jednou setkali naši obětaví hostitelé. Vděčíme jim za cestu nabitou emocemi, za tuto cestu do minulosti.

Last Update: 20. 11. 1999
Contact: institute@terezinstudies.cz
Webmaster: www_admin@terezinstudies.cz