Po stopách akce Lublin - Izbica

Z pověření Institutu Terezínské iniciativy jsem v červenci 1999 navštívil některá místa ve východním Polsku, kde byly za války zavražděny tisíce židovských občanů z Polska a dalších evropských národů, která mají vztah i k tragedii českých židů. Na všech navštívených místech jsem pořídil fotografie.

Prvním cílem návštěvy byl Lublin, starobylé výstavní město, kde před válkou tvořili židé třetinu veškerého obyvatelstva. O poměrech v Lublinu a lublinském okrese vypovídá už fakt, že velitelem SS a policie tam byl Brigadenführer Odilo Globocnik, kterého po skandálech ve funkci vídeňského gauleitera poslal Himmler do Generálního gouvernementu s úkolem zlikvidovat židy, aristokraty, inteligenci a církevní živly.

Na jižním předměstí Lublinu, nazvaného podle někdejšího tatarského tábořiště Majdan Tatarski, založila wehrmacht na podzim roku 1940 tábor Majdanek, určený pro polské a později i ruské válečné zajatce. Koncem roku 1941 přešel pod správu SS a postupně se proměnil v tábor koncentrační a vyhlazovací.

Na místě bývalého koncentráku je dnes Muzeum martyrologii Majdanek, kde Poláci důstojně uctili památku mrtvých vysokým monumentem symbolizujícím utrpení vězňů a mauzoleem s popelem zavražděných. Esesáci opustili Majdanek před postupující Rudou armádou v červenci 1944 tak kvapně, že nestačili zlikvidovat důkazy svých zločinů. Proto jsou v Majdanku zachované plynové komory, krematorium a řada táborových baráků. V několika blocích jsou instalovány výstavy seznamující návštěvníky s historií tábora. Jedna z vystavených fotografií zachycuje i příjezd transportu do Terezína. V jednom z bloků jsou vystaveny statisíce párů bot obětí. V další části tábora je zpřístupněno několik obytných bloků, které názorně ukazují v jakých nesnesitelných podmínkách museli vězňové žít. Všechny bloky jsou dřevěné, bez vytápění. Esesáci zřejmě nepočítali s tím, že se zde vězni zdrží déle a přísun nových vězňů byl stále hojný. Za dobu existence tábora Majdanek v něm zahynulo 360 tisíc lidí, z toho dvě třetiny židů. Ostatní byli Poláci a ruští zajatci. Z Terezína přijely do Majdanku dva transporty po 1000 lidech, vypravené 25. května a 13. června 1942.

Další zastávkou byla vesnice Trawniki sloužící od května 1942 jako tábor nucených prací především pro sovětské zajatce a polské židy. Vězňové pracovali na zemních pracích a v okolních továrnách. Do konce roku 1942 a v roce 1943 byli do Trawniků deportováni židé z různých polských ghett a dostali se tam i židé z dalších zemí. Po povstání ve vyhlazovacím táboře Sobibor v říjnu 1943, kde byly likvidovány všechny židovské tábory v oblasti Lublinska, bylo v rámci této akce vyvražděno v Trawnikách 43 tisíc židů. Zbytek byl na jaře 1944 deportován do Majdanku. Z Terezína bylo do Trawniků 12. června 1942 deportováno 1000 osob transportem AAk. K uctění památky zavražděných byl na návsi obce postaven pomník.

Také Rejowiec sloužil v letech 1942 a 1943 jako ghetto. Dnes úpravná obec s ukázkami východopolské architektury byla za války místem věznění několika tisíc židů a také konečnou stanicí terezínského transportu Ap, vypraveného 18. dubna 1942. V obci je umístěn pomník, připomínající nedávnou historii.

Zamošč je pevnostní město se zachovaným renesančním centrem a je vyhlášenou památkou UNESCO. Před válkou tvořili židé ve městě a okolí 50 procent veškerého obyvatelstva. Za války zde bylo vytvořeno ghetto, kde spolu s polskými židy bylo vězněno i 2000 terezínských vězňů, kteří přijeli do Zamošče koncem dubna 1942 transporty Ar a As. Většina vězňů byla deportována do vyhlazovacích táborů Chelmno, Belžec aj. V Zamošči není žádná památka, která by tuto část historie města připomínala.

Má další cesta vedla do Izbice. V izbickém ghettu byli vedle polských židů také účastníci transportů Aa a Ab vypravené z Terezína 11. a 17. března a zčásti transportu Aq z 27. dubna 1942. Izbica byla pro většinu z nich jen průchozí stanicí, odkud byli deportováni do vyhlazovacích táborů Majdanek, Belžec, Chelmno nebo Sobibor. Zřejmě pohnutou historii obce připomíná velký pomník se třemi letopočty: 1920, 1939 a 1946, začátek čtyřicátých let však nepřipomíná.

Poslední místo, které jsem navštívil byl Belžec. Na belžecké železniční rampě vystoupilo v roce 1942 několik set tisíc lidí, ale nikdo nenastupoval. Na přelomu let 1941 a 1942 založil nedaleko obce SS Hauptsturmführer Christian Wirth vyhlazovací tábor, kam převedl své bohaté zkušenosti s hromadným zabíjením bezbranných, které získal jako velitel ústavů eutanasie v Říši. Byl to surovec, který s oblibou šlehal jezdeckým bičíkem přes obličej vězně i esesáky nižší šarže. Belžecký vyhlazovací tábor byl v provozu od února do listopadu 1942 a byl určen především pro polské židy. Počet obětí se odhaduje na půl milionu. V táboře bylo několik dřevěných budov sloužících jako ubikace pro esesáky a malý počet vězňů sonderkommanda, pracujících většinou při třídění pozůstalostí obětí. V jediné zděné budově byly plynové komory, v nichž se používal se kysličník uhelnatý, Wirthův oblíbený plyn, který se tvořil v ukořistěném sovětském tanku. Ke konci roku 1942 přestaly přijíždět transporty a bylo zahájeno pálení ostatků obětí z hromadných hrobů. Poté byly všechny budovy zbourány a terén byl zalesněn. Do dnešních dnů se zachovala pouze železniční rampa. Do Belžece žádný přímý transport z Terezína nepřijel, čeští vězni se tam mohli dostat případně z jiných táborů.

Dojem z prohlídky tohoto místa lze sotva sdělit. Nikde žádný pomník nebo pamětní deska připomínající, co se zde odehrálo. O to výmluvněji působí zrezivělé koleje, vysoká tráva a betonové elektrické svítilny, které vypadají jako by vyrostly mezi stromy v lese.

Návštěvou Belžece jsem zakončil svou cestu po stopách terezínských transportů v Polsku.