Fredy Hirsch

Na pozvání Společnosti Aachen - Praha jsem se 30. listopadu 1999 zúčastnila besedyna téma Fredy Hirsch - Theresienstädter Jugenderzieher. Hlavní pořadatelkou byla paní Vera Blazek, koreferentem pan Günther Zehe z Aachenské radnice, který se začal jako historik a teolog zabývat Hirschovým životem před pěti lety. Tehdy ho paní Blazek seznámila s mým projevem u příležitosti odhalení pamětní desky Fredyho Hirsche v Terezíně.

Na večer přijela i Lucie Ondřichová. Oba mladí badatelé se našemu tématu věnují s hlubokým osobním zaujetím (nejsou ve svém povolání za to nijak honorováni). Dali se s velkou vášní dohromady, vyměňovali si poznatky a vše je tedy v tak dobrých rukou, že už mě snad ani nebylo zapotřebí. Vypátrali mnoho o dětství a domovském zázemí Fredyho Hirsche a pan Zehe navrhl zřízení rubriky na internetu, kam by mohla jít další svědectví z celého světa.

Samotný večer byl velmi pěkně navštívený (plný menší sálek), pan Zehe pak tak zasvěceně popsal Fredyho život, že jsem už jen jako svědek mohla vyprávět o svých zcela osobních zážitcích.

Lidé, převážně nikoliv židé, byli velmi dojati, rozhlas se mnou udělal větší rozhovor. Přihlásila se ředitelka školy, která stojí na místě bývalého židovského hřbitova a chce jí dát jméno Fredyho Hirsche. Pan Zehe se bude snažit i o pojmenování některého hřiště, cvičiště či ulice.

Měla jsem ze všeho hezký dojem a všichni mne ujistili, že to byl úspěšný začátek trvalé vzpomínky.

Své první setkání s Fredy Hirschem jsem už popsala při odhalování jeho pamětní desky v Terezíně.

Bylo to v lednu 1942 v kasárnách, v místnosti, kde už bylo osm až dvanáct žen různého stáří. Vycházet z budovy jsme nesměly. Potom přišel Fredy a vyhledal děti. Shromáždil nás a několik učitelů na kasárenské půdě a na jeho pokyn jsme tam uklidili. Sám přinesl dřevo a ukázal nám, jak z toho udělat stolky a stoličky. Na té půdě jsme pak mohli trávit celé zimní dny, mohli jsme se učit, zpívat nebo si hrát. Učitelé byli skvělí, např. Tella Pollaková, abych připomněla alespoň jedno jméno.

Ale každé ráno jsme museli na kasárenském dvoře cvičit, hrát si a pohybovat se. Fredy znovu a znovu zdůrazňoval, že jen přísná osobní hygiena a dostatek tělesného cvičení nám pomůže přežít. Často přicházel, aby nás, starší, učil, jak si s těmi malými hrát a starat se o ně. Vždycky se usmíval, byl velmi hodný a trpělivý. Až později jsem pochopila, že ve skutečnosti nebyl takový optimista, ale tenkrát nám vždycky dokázal dodat sílu.

Hned jak se zlepšilo počasí, podařilo se mu získat povolení, abychom jednou za týden směli vycházet na šance pevnostního města. Vídali jsme jeho siluetu proti nebi, vždy nám celou hodinu předcvičoval v rytmu pronikavého a veselého zvuku jeho píšťalky. Býval to toužený vrchol celého úmorného týdne v šedivých kasárnách.

Potom bylo civilní obyvatelstvo Terezína evakuováno a z města se stalo ghetto. Ve dvou domech byly zřízeny domovy mládeže, aby děti nemusely žít v depresívní atmosféře v kasárnách mezi dospělými.

Fredy pracoval v oddělení péče o mládež, ale vedl také pořádkovou službu a požární sbor Židovské rady starších. Byl velmi zaměstnaný, přesto se staral o celý náš život v ghettu.

Každý pátek večer s námi se všemi, kteří jsme měli zájem, nacvičoval písně. Hebrejské, jidiš, bůhví, odkud je všechny znal. Později, někdy koncem r. 1942, přišel s nápadem nacvičit části Jeremiáše Stefana Zweiga jako pásmo recitací, tance a gymnastiky. S pomocí choreografky Miriam Kummermannové je potom s námi dětmi nacvičil. Přirozeně to byly texty o síle a naději, o přemáhání těžkostí. Tak nás udržoval také duševně vyrovnané a zdravé.

Fredy byl přesvědčený sionista, plamenný a charismatický řečník. Dokázal nám vštípit víru, že se musíme připravit na úkol zachovat židovský národ a vybudovat Izrael. (Velmi jsem ho obdivovala, ale se smutnou skepsí jako bych už tenkrát tušila, jak málo z nás bude moci tohoto cíle dosáhnout.)

Moje maminka pracovala ve zdravotnictví a od ní jsem věděla, že Fredy kromě veškeré této neúnavné práce navštěvoval také nemocné a staré, kteří ho očekávali stejně toužebně jako my, děti.

Prodělala jsem tenkrát dva těžké zápaly plic. Měla jsem oteklé lymfatické žlázy a proto mě přidělili do oddělení mládeže jako poslíčka. Znamenalo to nosit Fredymu do Magdeburských kasáren a zase zpět důležité dokumenty a zprávy.

Tak jsem ho vídala i v době, kdy neměl na tváři svůj optimistický úsměv, když byl unavený a smutný. Trpěl také žaludečními vředy. Jako člen Rady starších měl nárok na komfort vlastní zařízené místnosti, ale on si sám udělal kavalec, stůl, židle a skříň na půdě, podobně jako my.

Tam se také utíkal, když potřeboval klid a ticho.

Po historii s bialystockými dětmi, kterou jsem už zmínila ve svém projevu v Terezíně, mu už nepomohlo jeho postavení člena Rady starších.

Kdo porušil zákaz rytíře Blaubarta nevstupovat do třinácté komnaty, kdo promluvil s těmito dětmi, které zoufale křičely pod sprchami, ten nesměl zůstat mezi ostatními, aby jim nemohl sdělit, co viděl. Po několika týdnech samovazby byl Fredy v září 1943 odvlečen do Osvětimi Birkenau, B II b.

O tomto období Fredyho života vím jenom z doslechu. Patrně byl nejprve jmenován kápem, to je docela pochopitelné. Byl nápadný svým nevšedním zjevem, vojenským držením těla, sebevědomým chováním, a kromě toho byl, ať žid nebo ne, koneckonců Němec. V tomto pro vězně nejvyšším možném postavení byly ale jenom dvě možnosti - bít, nebo se nechat bít. Toho prvního nebyl Fredy schopen. Nikdy jsem ho neviděla vztáhnout na dítě ruku. Jak jsem slyšela, každý den skončil do krve zbit ve své luxusní štubě.

Díky bohu, byl tam také esesák - dr. König - který byl ještě poměrně normální. Ten vyslyšel Fredyho nápad, aby malé děti, které se bez dozoru potulovaly po táboře a zvyšovaly už tak značné nebezpečí epidemií, byly soustředěny do jednoho bloku pod dozorem několika opatrovníků. Tak se stal Fredy kápem dětí na bloku 31 (bývalé koňské stáji), z něhož se stal Kinderheim, kde byly děti přes den pod dozorem.

Krátce před vánocemi jsem s maminkou také přišla do Osvětimi. Peklo třídenní cesty v dobytčích vagónech, bez jídla a pití, bylo už často popsáno. Když jsme po tom všem vystoupily na rampě, uvítal nás štěkot psů, řev dozorců, oslňující světlo reflektorů. Následovalo odvšivení v sauně. Museli jsme se svléknout do naha a tetovali nás. Přišli jsme o všechny své osobní věci a stali se pouhými čísly. V bizarních hadrech jsme vyšli do mrazu a sněhu, vstříc peklu.

Zimní krajina byla zcela opuštěná. Jen malá skupinka mužů šla proti nám. Když se přiblížili, jeden z nich se sehnul jako by chtěl něco zvednout, Člověče, co tě to napadlo! zařval na něho dozorce. Ten okamžik však stačil na jedinou větu: Hlas se mladší a přijď za mnou do dětského bloku. Byl to Fredy. Hned příští den jsem to udělala, přestože jsme byli v karanténě a nesměli jsme vlastně vycházet. Dlouhá a blátivá Lagerstrasse až k bloku 31, kde svítala naděje. A opravdu, sotva jsem věřila svým očím. Po bezútěšné atmosféře ostatních baráků, které byly tmavé a špinavé, bylo tady více světla. Nebo se to jen zdálo, protože stěny byly vybíleny a pomalovány pohádkovými výjevy. Červená Karkulka, Sněhurka, Jeníček a Mařenka. Na trámech byly připevněny malé figurky atletů, z plechovek od konzerv vyřezaný diskobolos, boxer, tenista. Byla to ještě Osvětim, nebo se stal zázrak?

Malé dveře do komůrky vedoucího byly pomalovány a upraveny jako perníková chaloupka a z namalovaného okénka hleděla na příchozí strašná čarodějnice s Fredyho tváří.

Zaklepala jsem, vstoupila a polekala se. Fredy zestárl o mnoho let. V černých vlasech měl šediny, kolem úst vrásky a v očích nekonečný smutek. Tak ty už jsi tu taky. Co s tebou uděláme? Na dítě jsi stará (bylo mi 15 let) a na opatrovnici zase moc mladá. Už vím! Od zítřka budeš pomocnice vychovatelky Evy Weissové, má velkou skupinu a pomoc může potřebovat! Chtěla jsem mu poděkovat, ale ochromilo mě mrazivé leknutí. Ve dveřích stál velký esesák - a já tu byla nelegálně! Fredy nehnul brvou. Vstal, ohlásil se svým číslem a zdvořile mu nabídl židli. Nun Herr Oberscharführer, wo haben sie heut' wieder geplündert und geraubt? Esesák se zlostně začervenal a ruka mu sjela k boku. Viděla jsem jen Fredyho oči. Byly to oči krotitele, krotícího nebezpečné zvíře. Esesák strčil ruku do kapsy a vyndal cigaretové pouzdro. Nabídl Fredymu cigaretu. Děkuji, nekouřím. Půjdeme? A oba odešli z místnosti na inspekci bloku a mne si nevšímali. Celá jsem se třásla a vyklouzla ven. Objevila jsem zas jinou stránku Fredyho Hirsche.

Následující den byla neděle a hrála se Sněhurka. Fredy scénicky a do jednoduchých dětských veršů pohádku upravil. Děti zpívaly na známé melodie a bylo dokonce možné obstarat i nějaké kostýmy. Byli jsme totiž všichni jen v hadrech, které Polkám v Kleiderkammer přišly náhodou pod ruku, takže podivných kusů oblečení jsme měli dost. (Já měla například místo kabátu trávově zelený koupací plášť a k tomu zelenou vlněnou čepici. Nestáli jsme jim ani za to, aby nám dali obvyklé pruhované vězeňské mundúry.)

Sněhurkou byla líbezná čtrnáctiletá brunetka v bílých šatečkách. Princem musel být samozřejmě Fredy, stačily mu k tomu jeho obvyklé holínky, rajtky a vatovaná vesta. Děti hrály trpaslíky. Bylo jich víc než sedm, aby si všechny mohly zahrát. Jedna z nás musela být zlá královna.

Ještě dnes umím závěrečný sbor tohoto neobvyklého muzikálu, který zpívali všichni na melodii Ramony.

Schneewitchen, wer rettet dich aus der Not, die Zwerglein - vermuteten den bitteren Tod und werden wir alle wieder froh und glücklich sein, Schneewitchen wird Königin sein. Žádné velké umění to nebylo, ale dětem se leskly oči a esesáci, kteří sem někdy z dlouhé chvíle přicházeli, nepostřehli, že hra probouzí naději. Hope against hope - doufat v nemožné - jak říkají Angličané.

Fredy chodíval do heimu většinou hned po apelu, aby dohlédl na pořádek. I já jsem tam vždycky spěchala. Maminka pracovala a já byla šťastná, když jsem tam mohla být co nejdříve. Někdy si Fredy sedl na teplý cihlový komín, který vytápěl blok, a mluvil ke mně nebo sám pro sebe. Zvláště jeden takový hovor mi utkvěl v paměti. Víš, začal, jak jsme byli v Terezíně nadšeni sionismem? Jistě, chtěla jsem nadšeně pokračovat, ale jeho gesto mne umlčelo. Podívej se teď tady na ty lidi. Co jsou - sionisté, asimilanti, komunisté, radikálové? Ne, všechno, co se nám zdálo tak důležité, je nicotné, neznamená to nic. Jsme lidé, nazí a ubozí. Masaryk byl velký člověk - humanismus je jediná cesta. Odmlčel se a potom řekl: Jestli přežiji, chci zase do Prahy.

Byl by jistě novému státu Izrael přispěchal na pomoc celou svou energií, už proto, že Praha brzy přestala být Prahou TGM.

Ve mně však tento rozhovor zůstal a pomohl mi vyvarovat se mnoha chyb. Někdy mluvil o Cáchách, ale vrátit se tam nechtěl.

Přišel Nový rok a život v heimu šel dál. Ráno se děti učily ve skupinách podle věku. Vyučovala se němčina a hebrejština, vykládaly se české a světové dějiny, bible, mytologie - všechno, co bylo možné bez křídy, tabule, papíru a tužek.

Ubohou polední polévku z tuřínu nebo řepy děti obřadně očekávaly, chválily a snědly (přání dobré chuti uměly vyslovit písničkou nebo veršíky). Po jídle děti spaly a potom jsme si s nimi hráli.

Fredy přicházel později, přes den hledal pro děti různá přilepšení. Tu pár porcí polévky navíc, tam zas trochu uhlí nebo balíčky, které přišly těm, kdo už je nemohli potřebovat. Vyskočil na komín, zahrál pár tónů na zobcovou flétnu (kdosi ho později nazval Krysařem z Hammeln) a začal nás učit novou píseň.

V sedmdesátých letech tzv. normalizace uveřejnila komunistická Tribuna článek, který měl rozbít legendu Fredy Hirsch. (Nevím proč, v Praze už nebylo mnoho těch, kdo přežili.) Vylíčili ho jako nacistického kolaboranta, který učil české děti německým písním a textům. Ostatně - on byl Němec. V těchto odpoledních hodinách jsme se však učili také L Alouette, London s burning, hebrejské a jidiš písně. Před několika lety jsem v jednom americkém dokumentu viděla bývalého chlapce z jednatřicítky. Vyprávěl, jak později ve Spojených státech poprvé slyšel Beethovenovu Devátou. Byla to píseň, řekl, kterou nás učil Fredy v heimu, Óda na radost.

Připravovali jsme Fredyho 28. narozeniny, Každý, kdo sehnal kousek papíru (draze se platil chlebem, byl to opravdový poklad), psal texty a básně, které znal. Vznikl z toho malý almanach. Také chlebový dort byl připraven. Ale 11. únor začal špatně. Na chlapeckém bloku chyběl při apelu chlapec. Když ho později našli spícího na kavalci, bylo už pozdě. Fredy byl předvolán na komandaturu, kde ho do krve zbili. Zraněný přišel do heimu. Snad už tenkrát něco zaslechl o chystaných událostech, protože byl velmi deprimovaný. V celém táboře zavládla tísnivá atmosféra.

Zářijovému transportu rozdali korespondenční lístky. Měli napsat domů - daří se nám dobře, pracujeme. Zvláštní bylo, že lístky musely být postdatovány - 25. březen 1944. Optimisté tvrdili, že je to kvůli poště, aby adresáti nepoznali, jak pomalu pracuje. Druzí soudili, že možná už v dubnu nebudou moci lístky napsat a tohle bude důkaz, že ještě žijí. (Tak tomu ve skutečnosti bylo, mašinérie smrti myslela i na alibi.) Ze spolehlivých pramenů se šířily informace o plánovaném pracovním transportu. Uvádělo se dokonce i místo: Heydebreck. Dodnes nevím, jestli takové místo vůbec existuje. Pro mnohé z nás se toto jméno stalo synonymem smrti.

Byl otevřen ještě další dětský blok - číslo 21. Jeho vedoucím jmenoval Fredy asi o 10 let staršího Hugo Lengsfelda a poslal s ním i mnoho vychovatelů. Já jsem si vyprosila, že mohu zůstat.

Fredyho poslední den na bloku 31, před zaplynováním zářijového transportu, jsem vylíčila ve svém projevu v Terezíně. Bylo by pro mne snazší, kdyby u toho zůstalo. Ale protože už tu - z vašeho podnětu, milá paní Blažková a moji milí pánové z Cách - tvořím cosi jako životopis Fredyho Hirsche z mého pohledu, musím promluvit i o jeho konci. Není to snadné, neboť Fredyho život už různí lidé různě popsali a vysvětlovali. Chci to popsat tak, jak jsem to tehdy sama prožila a jak mi to později vyprávěl Hugo Lengsfeld, kterého Fredy jmenoval svým nástupcem a který byl částečně i svědkem těchto událostí.

Vězňové zářijového transportu byli o půlnoci vyvedeni z bloků. My ostatní jsme se nesměli ani hnout, ale byli jsme stejně ochromeni hrůzou. V maminčině náručí jsem nakonec k ránu přece jen usnula. Ještě v noci mě vzbudila moje nejlepší kamarádka, kterou před tím také odvlekli. Všichni jste se vrátili?, radovala jsem se. Ne, jen několik nepostradatelných (její otec byl lékař). A Fredy? Fredy je mrtvý. V heimu nastal chaos. Fredy se předávkoval prášky na spaní - Ještě žije - Potřebuje mléko - Pudink - Bude žít - Je mrtvý.

Dětem řekli, že odešel transportem. Plakaly a museli jsme je utěšovat. Vedení obou heimů převzal podle Fredyho plánu Sepp Lichtenstein. To byl konec.