Terezin Initiative: | about TI | newsletter TI |
Terezin Initiative Institute: | about TII | publications | database | refugees | library |
Paní Valerie Straussová byla v říjnu 1944 deportována z Terezína do Osvětimi Birkenau a odtamtud do ženského tábora Schlesiersee, bývalé polské Slawy. Vybrali jsme několik úryvků z rozhovoru, který V. S. poskytla v roce 1994 Židovskému muzeu.
Byly tam jenom ženy a kopaly jsme zákopy. [...] Tři
a půl metru hluboké díry to byly. Měla jsem těžký úraz a
dostala jsem flegmónu do nohy. Marodka tam nebyla, ležela jsem
ve studené stodole a dostala jsem zápal plic. [...] Naše
lékařka, zubařka, mi ve stodole řezala nohu. Podařilo se to.
Tři neděle jsem se nepostavila na nohu a lezla jsem po čtyřech,
potom jsem ještě dlouho kulhala. [...] Nic jsme neměly, když mi
rozřezala nohu, dala mi na to papír od margarínu. [...] 22.
ledna 1945 jsme vykročily na pochod smrti. Předtím nám sebrali
všechny šaty. Jedna sestra mi dala letní šaty, které jsem si
oblékla na nahé tělo a uchvátila jsem dvě deky. Jednu jsem si
uvázala kolem pasu a druhou jsem měla přes ramena. Nohy jsem
měla omotané hadry, ale naštěstí jsem dostala ještě dřeváky.
[...] Šly jsme směrem na západ, protože se blížila Rudá armáda.
23. ledna, hned druhý den odpoledne, asi 40 žen už nemohlo dál,
a já byla mezi nimi. Ostatní pokračovaly v cestě, a my jsme
zůstaly na místě a s námi čtyři šupo. Když se setmělo, tak
všechny ženy postříleli. [...] Brali to naštěstí po skupinách,
já jsem byla ve třetí skupině asi osmnáctá. Šupo mě střelil do
týla, a pak oba odešli pro další oběti. Když odešli, odlezla
jsem od vykopané jámy a ukryla se za strom. [...] Když se
všechno uklidnilo, šla jsem směrem na východ, vlastně jsem se
spíš ploužila, protože nohu jsem měla v hrozném stavu. Byla
jsem vyčerpaná, tak jsem se ukryla ve stohu slámy, kde jsem
přespala. Druhý den jsem šla celý den lesem ve sněhu, aniž bych
někoho potkala a přespala jsem v rozbité stodole. Celou dobu
jsem byla bez jídla. Měla jsem předtím kousek chleba, ten jsem
poslala těm živým, když nás oddělili. 25. ledna jsem z
posledních sil došla do malé vesničky Wiewo. [...]
Ujal se mě starosta, který mi dal šaty a ubytoval mě v prázdném
domku, který jsem měla celý pro sebe. Polské služky mi nosily
jídlo. 30. ledna bylo Wiewo osvobozeno Rudou armádou. [...] 6. února mě prvně viděl ruský lékař. Ošetřil
mi rány, měla jsem průstřel a kulka vylétla druhou stranou, to
mě zachránilo.
Paní Valerie byla po osvobození šest týdnů léčena v Polské nemocnici ve Wolsztejnu a když se uzdravila a zotavila postupovala s Rudou armádou, pracovala v polní nemocnici. Do Prahy se vrátila 13. července 1945. Rodiče a manžel se nevrátili.
Anna Lorencová