Společně proti neonacismu

Třetí neděle v květnu je každoročně věnována uctění památky těch, kteří zahynuli v Malé pevnosti, v koncentračním táboře dolu Richard a zejména těch, které nacisté odvlekli do Terezína, kde vysídlili všechny původní obyvatele a do domů a kasáren nacpali občany židovského původu především z Čech, Německa, Dánska, Rakouska... Terezín byla jen přestupní stanice pro další násilné putování do Osvětimi a dalších koncentračních táborů s minimální možností návratu.

V neděli 20. května 2001 se na terezínském Národním hřbitově sešlo na 500 lidí a delegace představitelů politických orgánů ČR, zastupitelských úřadů, společenských organizací a dalších institucí.

Přesně v 10.00 hod. zazněly první tóny slavnostního pochodu a z brány Malé pevnosti vyšlo čelo dlouhého průvodu vojáků nesoucích věnce, za každým z nich pak ti, kteří přišli vzdát úctu terezínským obětem nacismu. Rozcházejí se po celé ploše.

Po skončení tohoto úvodního ceremoniálu se ujal slova ředitel  Památníku Terezín Jan Munk Mimo jiné zdůraznil význam Památníku pro bývalé vězně, ale i pro mladé lidi, pro které je osud jejich prarodičů rodinnou historií, a také pro další generace, pro které se i tato součást válečných událostí bude měnit ve vzdálenou historii z učebnic dějepisu. Proto jsou důležitá taková shromáždění. Ředitel Munk pak uvítal zástupce Kanceláře prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny, Senátu, přítomné členy české vlády a dalších ústředních, krajských a okresních orgánů a 30 zahraničních hostů.

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jakub Čermín uvedl, že se scházíme také proto, abychom si uvědomili, že musíme učinit vše pro to, aby se taková situace nikdy neopakovala. To se však pohříchu nedaří, naopak v našem státě jde pouze o boj mezi anarchisty a skiny, kde je ta střední síla, kde je demokracie?

Hlavní projev přednesl místopředseda vlády Vladimír Špidla. V jeho úvodu charakterizoval terezínské ghetto, Malou pevnost a litoměřický koncentrační tábor. Připomněl epizodu o návštěvě Mezinárodního červeného kříže, kterou se nacistické mašinerii podařilo zcela oklamat. Terezín je ale také symbolem velikosti projevující se zejména v uměleckých dílech v oborech hudebním, malířském a divadelním, a to i u dětí, že tu lidé prostě, i když složitě žili. Terezín ale také dokazuje, že demokracie, lidská práva a obyčejný život jsou velmi křehké. Je také místem úcty k těm, kteří tu žili a trpěli, jejichž zásluhou byl nacismus poražen a vytvořena koncepce lidských práv a ve velké části Evropy postupně vznikl svět podle této koncepce. Na minulost nesmíme zapomínat, na nikoho a na nic, co bylo kruté a co stále krutým zůstává.

Kanovník Jiří Hladík věnoval svá slova modlitbám, které připomínají boží lásku, abychom si na tomto místě připomněli utrpení a bolesti.

Vrchní zemský a pražský rabín Karol Efraim Sidon seznámil účastníky shromáždění s textem společné výzvy pražské židovské obce a Federace židovských obcí v ČR české veřejnosti s tím, že v zemi, kde bylo vyvražděno na osmdesát tisíc Židů, je trpěna činnost neonacistů, která je nepřípustná. Nad Národním hřbitovem pak zazněl žalm El mole rachamim z úst vrchního rabína.

Pěvecký sbor z Děčína poté přednesl Píseň židovských otroků z 3. dějství opery G.Verdiho Nabucco.

Poděkováním všem účastníkům i pořadadalům ukončil shromáždění ředitel  Památníku Terezín Jan Munk.

Po skončení oficiální části se u Davidovy hvězdy pomodlil vrchní rabín Karol Sidon Kaddiš za všechny oběti holocaustu.