Zeď

Zeď je svislá část stavební konstrukce.

Zeď je dílem člověka.

Zeď odděluje civilizaci od přírody, člověka od přírody a někdy člověka od člověka.

Zeď nese otisk času v omítce, cihlách, v kameni.

Zeď je tvořena lijáky, mrazem i sluncem a rukama kluků.

Oprýskaná zeď v sobě tají mapu neznámých krajů, kde už jsme ve snu někdy byli.

Znám zdi pomalované neumělými srdíčky a nápisy: "Ta a ta miluje..."

Nebo zdi s jednoduchými kresbičkami prasátek s označením: "Ten a ten je ..."

Některé zdi mají svá jména. V Praze je Hladová zeď, kterou lidé kdysi stavěli a odměnou jim bylo jídlo. Na Kampě je zeď Johna Lennona, známého zpěváka a hudebníka.

Čínská zeď byla postavena k obraně země. V Jeruzalémě je Zeď nářků. U této zdi se lidé zbavují smutku a získávají ve svých modlitbách jistotu pro život.

Já stojím v místnosti před sněhobílou zdí popsanou jmény, která jsou abecedně seřazena. Kde je tato stěna? Proč je popsána jmény?

Nacházím se v Muzeu ghetta v Terezíně. Jména nejsou ozdobou zdi. Každé písmenko abecedy obsahuje mnoho příjmení, často i stejných. Jen jména u nich jsou jiná: Rebeka, Sára, Ruth, Samuel. Co jméno, to člověk. Co člověk, to osud.

Ze zdi na mě hledí množství očí mandlového tvaru, tmavé i světlejší barvy. Jsou to oči plné smutku, zoufalství, ale i nenaplněné touhy a naděje. Oči menších či větších dětí, kterým v Terezíně nebylo ani 15 let.

Jsou jich tisíce a všechny plné otázek, na které lze jen těžko odpovědět.

Proč jedni lidé ubližují druhým?

Proč se jedni nadřazují nad druhými?

Proč jedni vyhánějí druhé ze země?

Proč si ubližují pro odlišnost rasy?

Proč spolu bojují?

Proč, proč ...

Za očima ze zdi vystupují tváře a za chvíli je celá místnost plná průsvitných mátožných malých postaviček se žlutou Davidovou hvězdou na šatech. Děti si nehrají, neradují se, nesmějí se. Dívají se na čtyři stěny, které jim určovaly kolik prostoru, práce a povinností budou mít. Zdi, které omezovaly jejich touhy a přání. Zdi, které proklínaly při vzpomínce na zdi jejich vzdáleného domova a zdi, které je chránily před zimou a hladem. Zdi, tvořící nyní jejich domov a rodinu. Zdi plné tepla a porozumění, o které se mohly s důvěrou opřít a mezi které se mohly kdykoli vrátit.

Stojím zde provinile, mé oči směřují k zemi. Stydím se vzhlédnout k těm postavičkám. Cítím na sobě tíhu lidského svědomí.

Vycházím z místnosti a svobodně se nadechuji. Dívám se do polí, která jsou rozdělena nízkými ohrádkami z vynoseného kamení, ohrádky, které neoddělují a lze je lehce přelézt. Mám ráda zdi starých stodol a stavení i nové stěny domů.

Zdi, které se při pohlazení lidskou rukou otevřou a vydají svá svědectví zašlých časů, svědectví veselá i smutná.

Proto se vracím zpět k té smutné zdi se jmény. Hladím ji a prosím za odpuštění.