Vzpomínky

Paní Valerie Straussová byla v říjnu 1944 deportována z Terezína do Osvětimi Birkenau a odtamtud do ženského tábora Schlesiersee, bývalé polské Slawy. Vybrali jsme několik úryvků z rozhovoru, který V. S. poskytla v roce 1994 Židovskému muzeu.

Byly tam jenom ženy a kopaly jsme zákopy. [...] Tři a půl metru hluboké díry to byly. Měla jsem těžký úraz a dostala jsem flegmónu do nohy. Marodka tam nebyla, ležela jsem ve studené stodole a dostala jsem zápal plic. [...] Naše lékařka, zubařka, mi ve stodole řezala nohu. Podařilo se to. Tři neděle jsem se nepostavila na nohu a lezla jsem po čtyřech, potom jsem ještě dlouho kulhala. [...] Nic jsme neměly, když mi rozřezala nohu, dala mi na to papír od margarínu. [...] 22. ledna 1945 jsme vykročily na pochod smrti. Předtím nám sebrali všechny šaty. Jedna sestra mi dala letní šaty, které jsem si oblékla na nahé tělo a uchvátila jsem dvě deky. Jednu jsem si uvázala kolem pasu a druhou jsem měla přes ramena. Nohy jsem měla omotané hadry, ale naštěstí jsem dostala ještě dřeváky. [...] Šly jsme směrem na západ, protože se blížila Rudá armáda. 23. ledna, hned druhý den odpoledne, asi 40 žen už nemohlo dál, a já byla mezi nimi. Ostatní pokračovaly v cestě, a my jsme zůstaly na místě a s námi čtyři šupo. Když se setmělo, tak všechny ženy postříleli. [...] Brali to naštěstí po skupinách, já jsem byla ve třetí skupině asi osmnáctá. Šupo mě střelil do týla, a pak oba odešli pro další oběti. Když odešli, odlezla jsem od vykopané jámy a ukryla se za strom. [...] Když se všechno uklidnilo, šla jsem směrem na východ, vlastně jsem se spíš ploužila, protože nohu jsem měla v hrozném stavu. Byla jsem vyčerpaná, tak jsem se ukryla ve stohu slámy, kde jsem přespala. Druhý den jsem šla celý den lesem ve sněhu, aniž bych někoho potkala a přespala jsem v rozbité stodole. Celou dobu jsem byla bez jídla. Měla jsem předtím kousek chleba, ten jsem poslala těm živým, když nás oddělili. 25. ledna jsem z posledních sil došla do malé vesničky Wiewo. [...] Ujal se mě starosta, který mi dal šaty a ubytoval mě v prázdném domku, který jsem měla celý pro sebe. Polské služky mi nosily jídlo. 30. ledna bylo Wiewo osvobozeno Rudou armádou. [...] 6. února mě prvně viděl ruský lékař. Ošetřil mi rány, měla jsem průstřel a kulka vylétla druhou stranou, to mě zachránilo.

Paní Valerie byla po osvobození šest týdnů léčena v Polské nemocnici ve Wolsztejnu a když se uzdravila a zotavila postupovala s Rudou armádou, pracovala v polní nemocnici. Do Prahy se vrátila 13. července 1945. Rodiče a manžel se nevrátili.