'Maluj, co vidíš!' mi vzkázal otec, když jsem mu do
mužských kasáren propašovala kresbu se sněhulákem a hrajícími
si dětmi. To bylo v prosinci 1941, krátce po našem příchodu do
Terezína. Sněhulák byl vlastně mou poslední opravdu dětskou
kresbou. Otcovou větou i z vlastního vnitřního popudu jsem se
cítila povolána k tomu, abych začala ve svých kresbách
zachycovat každodenní život v ghettu. Dojmy, které měly od té
chvíle na mne vliv, ukončily mé dětství.