Za Otou Krausem, spisovatelem a člověkem

V pondělí, 2. října minulého roku se naše už nepočetná generace přeživších holocaust zmenšila o dalšího vzácného člověka a nadaného spisovatele. V Netanyi zemřel po dlouhotrvající zákeřné nemoci Ota Kraus.

Pražský rodák (ročník 1921), pracoval dva roky jako zemědělský dělník po německé okupaci Československa. Od roku 1942 byl vězněn v koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi-Březince a Schwarzheide. V tzv. Rodinném táboře v Březince byl (spolu se mnou) jedním z asi 50 opatrovníků v Dětském bloku. Tento zcela ojedinělý a málo známý jev v nacistickém systému konečného řešení židovské otázky v něm (stejně jako ve všech ostatních opatrovnících) zanechal nejsilnější celoživotní trauma z osudu nejnevinnějších obětí holocaustu. Podařilo se mu vypořádat se s tímto traumatem ryzím literárním jazykem.

Po návratu do Prahy po konci 2. světové války se oženil s dívkou, která zastávala v Dětském bloku funkci knihovnice pro hrstku dětských knížek, Ditou, už tenkrát nadanou malířkou a pianistkou. V roce 1949 emigrovali Krausovi do Izraele. Ota pracoval i s manželkou nejdřív v kibucu a posléze vyučoval angličtině a literatuře na jedné z největších středních škol v Izraeli. Později se věnoval pouze psaní a profesionálně grafologii.

Bezprostředně po skončení 2. světové války se doslova vyrojila záplava chvatně sepsané a tímto chvatem poznamenané koncentráčnické literatury s jepičím životem. Otova prvotina Země bez Boha vyšla až v roce 1948 u nakladatele Václava Petra v Praze (a před několika lety reedice v nakladatelství Sefer v Praze). Jeho pojetí se diametrálně lišilo od zmíněných literárních rychlokvašek. Napsal ji s nadhledem a dokázal, že je možné popsat lyricky i hrůzy Osvětimi, kterou vylíčil jako zem, opuštěnou Bohem a ovládnutou ďáblem.

Básník Kamil Bednář napsal v předmluvě m.j. toto: Nedoporučuje se lichotit mladým talentům, aby nesklouzli po číhající ješitnosti. A přece nemohu nevyslovit, že jsem sotva věřil, že jde o původní dílo, a ne o překlad, a k tomu o dílo autora tak mladého. A dále: A dostoupí-li občas česká kniha úrovně mezinárodní, věřím, že to lze s plným vědomím říci o Zemi bez Boha.

Encyclopedia Judaica hodnotí Zemi bez Boha jako jeden z nejlepších židovských příspěvků svého druhu české literatuře.

Chodil jsem s Otou do prvních čtyř tříd reálného gymnázia a po všech osm let středoškolského studia do středečních hodin náboženství, vyučovaného milovaným a nezapomenutelným rabínem Dr. Gustavem Sichrem.

Po emigraci jsme o sobě 40 let nevěděli. Z důvodů, které není třeba českému čtenáři vysvětlovat. V roce 1988, kteréhosi odpoledne, bez předchozího ohlášení, zazvonili Krausovi u našeho bytu v Praze. A u kávy jsme navázali na poslední větu, vyřčenou před čtyřiceti lety, jako by byla vyslovena předchozího dne.

V roce 1990 jsme navštívili s manželkou Izrael u příležitosti setkání židů z Československa a o tři roky později znovu s manželkou a starším synem. A vždy po část našeho pobytu jsme bydleli u Krausů.

Při prvním setkání v Izraeli mi Ota předal dva rukopisy svých románů s tím, abych se postaral o jejich české vydání. První, Vítr z hor, napsal ještě česky, ale byl si kriticky vědom toho, že jeho literární čeština (nikoli hovorová), jakožto neustále se vyvíjející živý organizmus, ztratila na své někdejší vytříbenosti. Román proto s jeho souhlasem textově upravil Michal Stránský (román vyšel v nakladatelství Jana Kanzelsbergra, Praha 1991). Druhý rukopis už napsal Ota anglicky a nazval pracovně The Diary (Deník).

Po letech se vrátil k tématu své prvotiny. Přestože zvolil týž úhel pohledu, podle mého názoru literárně i lidsky vyzrál a podařilo se mu vypořádat se s tématem zejména snové oázy Dětského bloku uprostřed největšího vyhlazovacího tábora do větší šíře i hloubky, stratifikovaněji a sofistikovaněji. Po svém překladu tohoto románu, kterému jsem dal český název MŮJ BRATR DÝM (nakladatelství Panorama, Praha 1993) jsem hovořil s mnoha čtenáři obou Krausových děl na téže téma. Lze říci, že zhruba stejný počet hodnotil jako lepší jeho první zpracování - pro jeho bezprostřednost a zdánlivou, avšak umělecky rafinovanou jednoduchost - a zhruba týž počet (včetně mne) si vážil ještě víc druhého zpracování - pro jeho větší propracovanost a jemnější rozlišení charakterů na širší barevné paletě, zahrnující nejen bílou a černou. Česká verze vyšla mimochodem jako první a teprve po ní - s více než ročním odstupem - vyšel román ve své původní anglické verzi v Izraeli s názvem THE PAINTED WALL(Malovaná stěna) a později i v ivrit.

Rovněž v roce 1993 vyšel v nakladatelství Ivo Železný, Praha můj překlad Otova humoristického románu z prostředí kibucu. Rukopis měl pracovní titul TEL KOTZIM (Bodlákový vrch) a s Krausovými jsme dlouho seděli ve čtyřech u odpolední kávy a dumali nad nejvhodnějším českým názvem. Přišla na něj má žena a román vyšel s názvem - slovní hříčkou - VEPŘI VE PŘI.

Po prvním opětně navázaném kontaktu v roce 1988 jsme si vyměnili víc než stovku dopisů. Oba jsme, nyní už jen, žel, třeba říci, byli naladěni na stejnou tóninu typicky českožidovského humoru, zčásti sebeironizujícího, zčásti černého. A v něm byli VEPŘI VE PŘI napsáni a díky této sdílené podobě humoru i přeloženi. Což není hodnocení moje, nýbrž kritiků.

V nakladatelství Triáda, Praha je rukopis Otových povídek, smluvně určených k vydání v tomto roce. Původní anglický název díla vydaného před několika lety THE DREAM MERCHANT (AND OTHER GALLILEAN STORIES) jsem rozšířil pro českou verzi na OBCHODNÍK SE SNY A MARNÝM TOUŽENÍM (A JINÉ GALILEJSKÉ POVÍDKY).

Ve svém posledním dopise ze 4. července 2000 mě Ota mimo jiné požádal, abych se pokusil projednat s nakladatelstvím vydání povídek už v tomto roce. Přál si dočkat se ještě jejich českého vydání. Nepodařilo se. A tak se k té základní tragédii přidala ještě i tato malá. Českého vydání svých povídek se už nedočkal.

Za některé uzavřené životy hovoří dílo člověka. Kdyby byl Ota nenapsal nic jiného než jen ZEMI BEZ BOHA, stačilo by to na pomyslný literární pomník.