Terezínská pamětní kniha

21. června 1942 přijel do terezínského ghetta první transport z Vídně. Byli v něm téměř výhradně staří lidé, dnes bychom řekli důchodci: z tisíce deportovaných bylo pouze 21 osob mladších než 60 let. Z Rakouska bylo do Terezína celkem ve 13 velkých a mnoha menších transportech deportováno 15265 rakouských Židů, z nichž se osvobození na konci války dožilo pouhých 1318.

V posledních měsících války vyhnali nacisté desítky tisíc maďarských Židů na otrocké práce do Rakouska. Část z nich byla odtud později poslána do Terezína. Také jejich jména pamětní kniha dokumentuje.

Tisíce rakouských Židů se pokoušely před nacistickým pronásledováním uprchnout do jiných zemí. I přes to, že všechny evropské země - včetně Československa - po anšlusu Rakouska uzavřely své hranice, se mnoha podařilo utéct přes hranice, a to často ilegálně. Avšak i emigrace se pro ně mohla stát pastí, v níž byli později dostiženi nacisty i konečným řešením židovské otázky. Nový svazek Terezínské pamětní knihy vyjmenovává 1747 rakouských Židů, kteří byli do Terezína deportováni z jiných zemí v nacisty obsazené Evropě, především z tzv. Protektorátu Čechy a Morava, ale i z Německa, z Nizozemí a odjinud.

První část pamětní knihy obsahuje studie o dějinách terezínského ghetta a o životě rakouských vězňů v Terezíně. Odborné studie doplňují výtahy z rozhovorů natočených s terezínskými přeživšími, které pomáhají přiblížit jejich zkušenost s vězněním v ghettu. Další články se zabývají také problematikou německých velitelů terezínského ghetta (všichni tři pocházeli z Rakouska) a poválečného výkonu spravedlnosti na pachatelích. Všechny texty jsou v německém jazyce.

Druhá část obsahuje seznamy deportovaných rozdělených podle jednotlivých transportů. Hledat údaje o konkrétních obětech je možné prostřednictvím jmenného rejstříku v závěru knihy.

Rakouský svazek Terezínské pamětní knihy vydal Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Dokumentačním archivem rakouského odboje a za pomoci rakouské organizace Gedenkdienst.

Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (Dokumentační archiv rakouského odboje) ve Vídni je organizace, která se zaměřuje na výzkum o dějinách Rakouska za druhé světové války, rakouského odboje proti nacismu a pronásledování Židů a Romů. Dokumentationsarchiv mj. shromáždil údaje o všech deportovaných rakouských Židech.Více na:  www.doew.at

Gedenkdienst: Rakouský spolek Gedenkdienst (doslova: Pamětní služba) vysílá mladé muže na civilní službu do organizací na celém světě, které se zabývají připomínáním a dokumentací tématu holocaustu. V České republice civilkáři z Gedenkdienstu pracují v Institutu Terezínské iniciativy a v Památníku Terezín. Řada z nich se podílela na přípravě Terezínské pamětní knihy. Více na:  www.gedenkdienst.at

Vydání rakouského svazku Terezínské pamětní knihy finančně podpořili: AURA Lloyd, JUDr. Ludovít Katuščák, Kulturkontakt Austria, Nationalfonds der Republik Österreich, Nadace Židovské obce v Praze, Uniqua.

Terezínské ghetto vzniklo v listopadu 1941 a bylo původně určeno především jako sběrný tábor pro Židy z českých zemí. Od června 1942 pak byly do ghetta posílány transporty starých lidí z Německa a z Rakouska. Většině z nich bylo více než 65 let a nacisté jim slibovali, že v Terezíně budou moci dožít klidné stáří. Terezínská realita byla však zcela jiná: staří lidé z Německa a z Rakouska byli napěchováni na půdy a do kasemat, kde museli spát na holé zemi, trpěli hladem, zimou a nemožností udržovat hygienu.

Později do Terezína přijížděly také transporty z Nizozemí, z Dánska, ze Slovenska. Těsně před osvobozením do ghetta nacisté nahnali 15 tisíc zubožených vězňů evakuovaných z jiných koncentračních táborů. Terezínským ghettem v letech 1941-1945 prošlo zhruba 155 tisíc vězňů, z nichž na místě na následky katastrofálních podmínek zemřelo více než 33 tisíc. Dalších zhruba 90 tisíc terezínských vězňů bylo deportováno do vyhlazovacích táborů na východě, především na Lublinsko, do Treblinky a do Osvětimi. Přežilo z nich zhruba 3-4 tisíc.

O ghettu Terezín a jeho dějinách lze zjistit více na internetové adrese:  http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin

V Terezíně se potkávali Židé z různých evropských zemí. Odlišovali se jazykem, kulturou, vzděláním a často i vyznáním. V odborné literatuře se pro nedobrovolné soužití různých skupin terezínských vězňů často používá sociologický výraz nucené společenství. Do Terezína bylo např. - především z Vídně a z Berlína - deportováno mnoho lidí křesťanského náboženství, kteří byli nacisty označeni za Židy podle rasy. V rakouském svazku Terezínské pamětní knihy je např. možné nalézt úryvky ze vzpomínek paní Susanne Kriss, která ve věku 15 let přestoupila ke katolicismu. Vzpomíná mj. na to, že od katolického pomocného výboru ve Vídni dostávala do Terezína balíčky.

Mezi deportovanými z Vídně byla také řada významných osobností veřejného a kulturního života meziválečného Rakouska, např. profesorka romanistiky Elise Richter, básník a kabaretista Walter Lindenbaum, lékař a psycholog Viktor Frankl, prezident rakouského nejvyššího soudu Heinrich Klang a řada dalších.

Z mladších vězňů lze jmenovat Arona (Adolfa) Menczera, sionistu a obětavého vychovatele mládeže. V Terezíně se mj. ujal péče o více než 1200 dětí ze zlikvidovaného ghetta v Bialystoku, které byly do ghetta deportovány v roce 1943. Sdílel s nimi i jejich osud: když byly o několik týdnů deportovány do Osvětimi, odjel s nimi na jistou smrt i Aron Menczer a padesát dalších terezínských vychovatelů mládeže.

Do Terezína byly také např. deportovány čtyři sestry zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Jejich osud byl typický pro staré terezínské vězně z Rakouska a z Německa: Rosa, Pauline Regine a Marie byly odtud po krátkém pobytu deportovány do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byly zavražděny v plynových komorách. Adolfine zemřela v Terezíně po třech měsících věznění, údajně na zástavu srdce. V Terezíně byli vězněni také např. příbuzní budoucího rakouského kancléře Bruno Kreiskyho a nedávného amerického prezidentského kandidáta Johna Kerryho.